Earthships aneb jak se žije v domě z pneumatik a lahví od whisky

Rádi cestujeme "jinak", a tak jsme s manželem našli v Taosu v Novém Mexiku osadu velmi, ale skutečně velmi, podivných domů. Domů stavěných z pneumatik, lahví a plechovek od coca-coly. Nemylte se. Nejsou to žádné nuzné chatky. Jsou to velmi luxusní příbytky, které mají (v dnešní době nedocenitelnou) úžasnou vlastnost - jsou energeticky zcela nezávislé na okolním světě.

Filosofií earthshipového bydlení je snaha o obnovitelnost přírodních zdrojů, o jejich co nejšetrnější využívání, a o co největší energetickou (a potažmo i politickou) nezávislost.

Earthship, neboli pozemská loď, je vlastně taková umělá pravěká jeskyně, bunkr domyšlený do nejmenších detailů.

Stavba se začíná tím, že se najde vhodný kopeček, na něm se dlouho sedí, popíjí whisky (to aby bylo dost prázdných lahví pro okna) a pozoruje se východ a západ slunce. Jeho přesná dráha v místě je totiž zcela klíčová pro budoucí energetickou vyváženost domu. Vypočte se dráha stínů a z něj odvodí potřebný sklon "střechy" a umístění "oken" - tak aby do domu slunce svítilo co nejvíce když je to potřeba, tedy ráno a večer, ale naopak aby polední žár obydlí nepřehříval. To celé dopočteno i na rozdíly dráhy slunce a potřebu "topení" či "chlazení" v různých ročních obdobích.

Poté se na příslušném místě polovina kopce odkutá a začíná ta správná legrace, stavba hrubých základů domu. Ty jsou tvořeny z pneumatik naplněných kameny a hlínou. Hlína se do pneumatik pěchuje velikými kladivy. Pěchuje se tak důkladně, že na konci má plná pneumatika klidně i 150 kg. Pneumatiky se skládají na sebe jako cihly a spáry se plní směsí hlíny a betonu.

Vnitřní příčky jsou také z betonu, do kterého jsou ornamentálně vpraveny staré plechovky od piva a skleněné lahve.

Dům si zásadně staví každý sám, jen s občasnou výpomocí ostatních členů komunity. Stavba obvykle trvá dva až tři měsíce a používá se při ní minimum mechanizace. Domek o velikosti 1+1 prý vyjde na nějakých 40.000 dolarů, ale spíš se staví větší. Nejsou neobvyklé i paláce o osmi a více místnostech.
Na počtu místností totiž zase tak nezáleží, cenu domu moc neovlivní, záleží jen na tom jak moc je kdo pilný - nejdražší z celé stavby je totiž takzvaná "centrální jednotka", neboli systém solárních článků, čerpadel a generátorů, které udržují cyklus domu.

Ten je domyšlený naprosto geniálně, je to takové skoro perpetum-mobile. Voda dešťová a voda ze studní (říkají tomu voda bílá) se sbírá v rezervoárech a používá se filtrovaná k vaření a mytí. Poté se zachytí, hrubě vyčistí a používá (jako voda tzv. šedá) při splachování. Vzniklá "černá voda" se nechává zrát v uzavřených vícestupňových tancích. Po uzrání, tedy když bakterie zkonzumují vše nevoňavé, protéká tato voda živou čističkou. To, co tvoří "okna" domu, je totiž ve skutečnosti hydroponní skleník. A v něm vednou složité kanálky, kde si z původní černé vody berou rostliny živiny - a zcela mimoděk vodu čistí a vzniká tak nová voda šedá, která se přivádí zpět do tanku - na další splachování a užitkové užití. Plyn vznikající v nádržích se použije v noci na přitápění a na pohon čerpadel, společně s energií z větrných a solárních elektrárniček.

Architektura je ve výsledku hodně podobná Hundertwasserovi nebo Gaudímu - nikde nenajdete zpupně ostrý roh nebo stroze rovnou stěnu. Vše je příjemně kulaté, přátelské.

Celá ta ideologie nezávislosti má samozřejmě dost vážné trhliny - jak by mohli osadníci stavět domy z pneumatik, kdyby je ta ošklivá okolní civilizace neprodukovala? A ta čerpadla a solární články taky jistě vyrobili v nějaké smradlavé továrně... Ale jinak je to bydlení krásné a čisté, šetrné a "hodné", jako stvořené pro střelené uctívače nezávislosti a alternativ.

Měli jsme možnost si jeden z těchto neuvěřitelných domů na pár dní pronajmout - to je totiž jediná cesta, jak se do těchto uzavřených komunit dostat. Spali jsme s mužem na matracích z prérijní slámy pokrytých kozími kůžemi, čaj vařili na kamnech, elektřinou jsme museli šetřit a tak jsme si při svíčkách jen tak nad tím čajem povídali a pozorovali hvězdy... prostě romantika jakou v Hiltonu nenajdete.

Moc by se mi líbilo takový domek mít. Jenže... sedět na kopci- ano, slunce pozorovat- jistě, whisky popíjet- s radostí, ale kladivem hlínu dusat? Ne, to by se mi polámaly nehtíky. Dobře mi tak, a šup se mnou do paneláku.

:-)