Koukej, Máňo, to je ta znásilněná!

Že je naše společnost pokrytecká až hanba, o tom netřeba mluvit, to víme všichni. Ví se ale, že většinu znásilnění ženy nehlásí kvůli hrůze ze stigmatizace? I já jsem o tom patnáct let mlčela...

Foto: Profimedia.cz/iDnes

Tenhle příspěvek se měl původně jmenovat „Klidně jí znásilni, Franto, neboj, nepráskne tě!“ ale pak jsem si řekla, že by to bylo trochu drsný.

Naše buranská pseudomorálka mě pěkně štve. Když jsem nedávno dostala zadání zpracovat pro Juicy tohle téma, bylo mi, jako bych si měla kleštěmi trhat z hrudníku dávno zarostlý hřebíky. Nejen, že se mi vracely nehezké vzpomínky na událost, která se stala před patnácti lety, ale příběhy jiných žen mě naprosto šokovaly. A statistiky, které se mi dostaly do rukou, ty mne dorazily úplně.
Jednoznačně nejhnusnější zakázka, jakou jsem kdy dostala. Ale psala jsem ten článek ráda – i přesto, že jsem se v něm musela profesionálně zdržet emocí. Zařvu si alespoň tady.Tohle je prostě téma, který nejde jen tak přejít.
Nejde si smířlivě říct: jo, svět je hnusnej, no tak popojedem. Musí se o tom mluvit - a tak teda začnu u sebe.

Překvapilo mne, jak velký počet žen, se kterými jsem o tom mluvila, měl nějakou zkušenost se znásilněním nebo sexuálním násilím. Potvrzují tak hrůzné statistiky, které tvrdí, že za život se s dokonaným znásilněním setká desetina žen a s pokusem o znásilnění pětina. Jen tak pro představu – je-li v republice 5 milionů žen, pak se bavíme o půlmilionu ubrečených bezradných holek, které si nesou „hezkou“ památku nejen v podobě modřin a škrábanců na těle, ale hlavně na duši.

Když se ale podíváme do policejního šupličku, kolik hlášení tam mají, bude to minimum – necelá tisícovka ročně. Pročpak to?

Především – ve společnosti panuje naprosto imbecilní předsudek, že znásilnění = vyšinutý magor, který přepadne ženu v parku. Tak to není ani náhodou – většinu znásilnění páchají rodinní příslušníci, kamarádi a známí obětí. U těch činů, které jsou policii hlášeny jen nějakých 13 procent připadá na anonymní útočníky. Zbytek jsou naši „milovaní“. A je vcelku logické, že žena spíš nahlásí anonyma, než svého příbuzného – tj skutečný poměr „naši“ versus „cizí“ těch 13 procent nebude... bude to dramaticky více v neprospěch našich bližních.

Tenhle předsudek má i další efekt. Když vás znásilní někdo blízký, bere se to, jako by vlastně o „opravdové“ znásilnění nešlo. Že to jako není tak hrůzné, jako když vás přepadne cizí člověk. OMYL všech omylů! Je to tisíckrát horší. Nejen, že vás někdo znásilní, ale podryje tak i vaši důvěru k okolí, k ochranné bariéře blízkých, kteří by vám jaksi z definice měli v životě pomáhat, ne vám ho ničit...

I já jsem si to tak kdysi myslela, když mě znásilnil kolega z práce. Že to jako není znásilnění, když to není jako ve filmu. Co bych těm policistům vyprávěla, že se mi stalo? A jak bych jim vysvětlila, že jsem se s tím imbecilním kreténem (promiňte ten výraz) octla o samotě v noci v hotelovém pokoji? (pracovali jsme tam, připravovali jsme hotel k otevření a bez dovolení majitelů jsme si všichni zaměstnanci udělali večírek a pak v celém hotelu hráli na schovávanou)

Jak bych jim vysvětila, že jsem byla trochu opilá? Určitě by mi řekli, že si za to můžu sama – jak se mi ostatně snažil vysvětlit i pachatel. Prý si nemohl pomoci, prý mě strašně miluje. Tvrdil, že nevěděl, co dělá, že to prostě bylo silnější než on. Že jsem se prý měla víc bránit, aby se probral, řekl mi. Jasně, to je hrozně snadný přivádět ke smyslům opilýho dvoumetrovýho chlapa, když vás škrtí a trhá na vás oblečení, aby vám sedřel kůži o koberec a tělo nechal samou modřinu.
Ale nechala jsem si vnutit, že nějakou vinu nesu, že si za to můžu sama. Kdybych s ním předtím nekoketovala, určitě by si na mě nedovolil – blablabla, že jsem si tenkrát nedala facku.

Chovala jsem se stejně hloupě, jako se chová většina z nás. První, co se při znásilnění začne řešit, je totiž vina oběti. Kdyby neměla tak vyzývavou sukni, kdyby s manželem častěji spala, aby ji znásilňovat „nemusel“, kdyby kdyby … Miliarda chytrých zdůvodnění, které padnou na hlavu nevinné oběti. Naprosto nechutné a nefér.

Bohužel, přesně tohle ženy ví. Ví, že když znásilnění nahlásí, bude jim ublíženo ještě jednou a bude jim ubližováno dlouhodobě.

Budou mít na čele nadosmrti cejch: „to je ta znásilněná!“ Policisté k nim budou hrubí a pokud je pachatel osoba blízká, zničí to jejich vztahy s celým okolím. Není neobvyklé, že se s nimi rozejde jejich partner. Jedné mojí kamarádce ten její bezelstně řekl: „promiň, já už s tebou nemůžu spát, já to furt vidím před očima...“ No, vážně super.

Nebo jim to nikdo nebude věřit – jinou kamarádku léta znásilňoval dědeček a když to řekla rodičům, obvinili ji, že si vymýšlí, aby k němu nemusela jezdit na prázdniny. A tak tam roky jezdila...

(Tady je třeba zmínit, že falešná obvinění tvoří podle policejních statistik jen 6% hlášených případů.)

Jo, milý Franto, Pepíku, Toníku, chutě do toho, neboj... máš 95 procentní jistotu, že když tu holku znásilníš, že tě nepráskne. No není to strašlivý? Jak můžeme žít ve společnosti, kterou tohle nepobuřuje, neděsí, která tohle neřeší?

Dá se s tím něco dělat? Asi moc ne. Jediné, co můžeme udělat je přestat stigmatizovat ty statečné ženy, které najdou odvahu tento hnusný trestný čin hlásit. Přestat, milá paní Vosáhlová, říkat: „to je ta znásilněná“, ale „XY byla znásilněna.“ A ukázat prstem na toho kým.

Blbá čárka nad písmenem, ale řekla bych, že dramatický rozdíl ve významu.

--------------------------------------

(update: Skvěle o tématu napsal pan kolega Petr Hahn "Domácí násilí jako fenomén", moc doporučuji k přečtení.)