Romantický ideál otce vs. pragmatická realita

Jsou dvě zásadně rozdílné věci: jak by ideálně být měly a jak ve skutečnosti jsou. Ve věci tatínků to platí stoprocentně.

Foto: Flickr /TrotheX

V úvodu bych chtěla poznamenat důležitou věc – neútočím na muže a rozhodně netvrdím, že jsou horší rodičové než matky. Jen se mi malounko zajídá to romantické poetizování na téma ideální otec, které předestřel například kolega Vlastík Fürst.

Souhlasím, že za ideálních podmínek je pro dítě nejlepší, má-li kolem sebe co nejvíce pozitivních vzorů a to jak ženských, tak mužských. Jenže ideální podmínky panují málokde a to ze zcela prostého důvodu: lidé prostě nejsou ideální.

Jak to funguje v realitě? No – úplně jinak, než jak by se nám romantičtí hlasatelé snažili namluvit. Ony na to sice existují báječné manuály a idee dokonalých otců a matek jsou fantastické, ovšem zcela pragmaticky (a s nadhledem) vzato: ukažte mi ideální rodinu a hned tam pošlete sociálku, neb je krajně podezřelá.

Možná máte jinou životní zkušenost, ale u nás v paneláku bylo asi dvacet rodin (v rámci komunistických hurá akcí se tam všichni mladí stěhovali v podobnou dobu, takže byli vrstevníci a měli zhruba stejně staré děti). Z těch dvaceti rodin bylo devatenáct zcela neideálních. Jak známo, v papírovém paneláku se neutají nic a tak mohu vcelku informovaně prohlásit, že rodiče byli všichni strašní a jejich vztahy měly k ideálu stejně daleko jako já k Červené Karkulce. Buď to bylo tím, že se nemodlili, nebo tím, že byli prostě lidi, ťažko povedať.

Jedna ideální rodinka tam byla. Pan Horáček s paní Horáčkovou a malými Horáčaty chodili každou neděli na procházky, děti byly vždy vzorně nažehlené, zdravily jako první a nikdy s námi nekouřily za hasičárnou. Pan Horáček s paní Horáčkovou byli tak ideální, že by z nich ve Stepfordu měli deprese. I do sámošky spolu chodili za ruce. Pak měla paní Horáčková tu ruku zlomenou, prý upadla na schodech. Pak pan Horáček strávil několik týdnů v nemocnici se záhadnou otravou. Pak měla paní Horáčková zlomenou druhou ruku. Ona byla na schodech hrozně neopatrná. Proč Lenka Horáčková v šestnácti utekla z domova a půl roku na to měla miminko, to nevím. Proč svého otce nezdraví a proč začala fetovat, to mi taky není zcela jasný. Asi tu ideální výchovu nějak nedokázala absorbovat, zřejmě nebyla ideální dítě.

Ale pravda, jedna ujetá rodinka není směroplatná. Divnosti se prostě ději.

Každopádně, na téma vztahu otec vs. potomci proběhlo nesčetně akademických studií a ty věru nejsou nijak romantické.

Začněme u antropologů: Pečovatelské otcovství je u hominidů vývojová novinka. U našich bratranců opic není vůbec obvyklé, že by se otcové o svoje děti nějak zvlášť starali, tím méně, že by je vychovávali. Oni o svém otcovství často ani neví a není neobvyklé, že svá vlastní mláďata z rivality nebo rozmaru zabíjejí. Ač si můžeme myslet, že naše západní „křesťanská“ kultura je pupek světa, existuje kolem nás řada jiných kultur, kde se otcové výchovou dětí vůbec nezabývají a přesto se tam děti dožívají dospělosti a podle všeho nijak dramaticky nestrádají.

U psychologů je to ještě zábavnější: Jakkoli si většina z nás myslí, že normální je mít se svým otcem dobrý vztah, není tomu tak. Pokud tedy bereme jako "normální" to, co je běžné. A běžné prostě je, že většina dětí se s otcem cítí odcizena a nerozumí si. Už v roce 1985 hlásila rozsáhlá studie amerických adolescentů, že 80 procent z nich má se svými otci problémy. Jen 8 procent z nich odpovědělo kladně na otázku, zda se cítí otcem milováni. Podobného výsledku dosáhl i dlouhodobý nizozemský výzkum (Goede, Branje, Meeus) – kolem 12ti let věku známkovali teenageři svůj vztah k otci průměrnou známkou 3,6 (jako ve škole). Zajímavé je, že u dívek se toto hodnocení v průběhu dalších osmi let výrazně zlepšilo (na 2,2), kdežto u synů bylo zlepšení vztahů minimální (na 3,2). To vskutku není nic veselého, ale realita taková prostě je – neveselá.

Idealističtí propagátoři rádi zmiňují fakt, že většina zločinců má ve své rodinné anamnéze problematického otce (buď chybějícího, nebo násilnického apod.) Jenže – to má většina populace.

Je naprosto nesporné, že děti vyrůstající bez otce to mají těžší. Nejde tak ani o to, že by absence otce nějak deformovala jejich osobnost, ale o to, že vyrůstají v složitějším prostředí než jejich vrstevníci. Museli si projít rozvodem rodičů a jejich konflikty před ním, nebo vyrůstají s matkou, která je na všechno už od začátku sama. Místo dvou dospělých, které by mohli žádat o radu mají v lepším případě jen jednoho. Ekonomické zázemí jejích rodiny je většinou slabší a jejich pozice v kolektivu také. Jsou častěji terčem šikany, začínají dříve sexuální život, mají menší sebejistotu a často bývají agresivnější než ostatní děti stejného věku. Vzhledem k životní zkušenosti mají i sklony nedůvěřovat lidem a to komplikuje jejich pozdější vztahy.

Jenže – životní komplikace nás zároveň posilují. Určitě nelze tvrdit, že ten, kdo neměl ve svém dětství pozitivní vztah se svým otcem je automaticky nepoužitelný magor.

Pokud se některá žena rozhodne vychovávat dítě bez otce, v drtivé většině tak nečiní proto, že by své dítě stavěla na úroveň pejska, jako paní v kolegově příběhu. Pokud udělá takové zásadní rozhodnutí, zcela nepochybně pro to má zásadní důvod. Zas z těch žen nedělejme truhlice, prosím. Skvělí otcové jistě jsou, znám takové a znám jich hodně, ale ne všichni otcové jsou skvělí...

Takže – idealizujme idealizujme, ideály jsou bezva, ale nezapomeňme u toho i trochu toho pragmatismu.