O vyzývavých sukničkách, vyšpulených pupíčcích a holčičí rivalitě

Kdybychom holkám do jejich obnažených pupíčků nainstalovali zařízení schopné převádět ženskou rivalitu na elektrickou energii, mohl by se nechat Temelín pro nadbytečnost zbourat.

Foto: Flickr /D.Athea

Můj kamarád Honza se tuhle hlubokomyslně zamýšlel nad Paradoxem vyzývavé sukničky. Jak vyleze první jarní sluníčko, vytáhnou holky nůžky a sukně zkrátí tak, že jim stěží přečuhují přes pásek. K tomu blejskavý sandálky a tričko po mladší ségře, co tak tak zakryje krajkovou podprsenku.

Vycení na svět pupíčky a chudáci chlapi. Hlava jim z toho jde kolem. A pak, považte, ty nahý holky dělají na ty nebohé muže zakysané obličeje, když si všimnou, že po nich někdo chtivě kouká! Tak proč provokujou, když nechtějí, aby se na ně někdo díval?

Obávám se, že oni pánové tak nějak nepochopili, komu je show určena. Většině z pánského obecenstva prostě určena není - pardon, že vám kazím den.

Tak trošilinku se my holky oblíkáme, hubneme, soláříme, malujeme a jinak dekorujeme kvůli princům na bílém koni, tedy kvůli těm, které eventuááálně zamýšlíme sbalit. Ale zdaleka to není naše hlavní motivace.

Holky se totiž strojí kvůli jiným ženám.

A ne proto, že bychom je sváděly. Naopak. Děláme to proto, že je chceme zničit.

Mužská rivalita totiž je spíše předmětná, ženská pak takřka výhradně podmětná.

Muž o své místo na reprodukčním tržišti bojuje předměty. Ten, kdo má drahej bourák je větší borec než ten, kdo má levnej bourák, nebo, můjtyjosko, nemá bourák žádnej. Kdo má velkou jachtu je větší machr než ten, kdo má pramičku. Kdo má hodinky s pěti vodotryskama je větší pašák než ten, kdo má vodotrysk jen jeden. Podle předmětových parametrů si pak muž mezi ostatními získá pozici alfasamce.

A takovému alfasamci pak ostatní samci jaksi mimovolně dávají přednost a nechávají ho, aby se jako první reprodukčně "nažral". Pozorujte někdy skupinku více mužů ve společnosti jedné ženy a dáte mi za pravdu. Žádné soupeření se prostě nekoná (jak by tvrdila klasická teorie). Muži, kteří cítí přítomnost alfasamce, jsou prostě natolik ochromeni, že se na žádné soupeření nezmůžou. Oni se v ten okamžik upozadí a počkají si na zbytky od tygrovy večeře.

Tak to ale nefunguje u žen. Tuhle jeden kolega antropolog tvrdil, že nic jako alfasamice u lidí neexistuje. Dost možná má pravdu. Ženy jsou totiž tak neuvěřitelně soutěživá stvoření, že hrozilo-li by, že nějaká samice získá status alfa, překously by bety veškerý svůj odpor ke spolupráci a spojily by se, aby silami společnými alfu rozcupovaly na kousky. Proto žádná alfasamice evoluční vyřazování nepřežila, a tak je prostě nemáme.

Ženy volí komplikovanější a rafinovanější strategii, jak jiné ženy vyštípat z reprodukčního trhu. Každá dlouhonohá Barbie ulicí se vlnící jako by křičela: "hej, ty tam, myško šedivá, ty radějc zůstaň zalezlá doma, ve svý noře šedý, a nepřekážej mi tady!" ... a že si to berem osobně, tak doma zůstáváme. A když už doma zmíráme hlady, vydáváme se na nákup základních potravin pod rouškou noci, špíčky umně maskované plandavými tunikami barvy výhradně černé (zeštíhluje!), oči do země sklopené, uši až na týl stažené.

Proto bych ráda vzkázala frustrovaným pánům, co je prudí vyšpulené a nedostupné pupíčky: klídek, nás to prudí taky. ;-)

A teď mě prosím omluvte, jdu dělat sedy a lehy a stříhat si tričko. To víte, je jaro, nevzdám to přece bez boje.