Život je krásný 6.

Vzal si jí, tak jako ještě nikdy předtím, po celé tři roky, co spolu žili. Nekompromisně a bez ptaní........ nejdřív ovládl její tělo a pak……. i duši.

Nedokázala se podívat sama sobě do očí, a to ráno věděla, že JEMU musí říct pravdu. Obludnou pravdu o své prvotní nerozhodnosti, následované zradou a vlastním selháním. Chtěla mu zavolat, ale nedokázala čelit jeho hlasu, marně se snažila poskládat slova, aby netvořila tak obludný celek, kterého byla minulou noc schopná a pak zbaběle napsala pár vět…..těch  posledních.

Ve stejnou chvíli, kdy s povzdechem a odhodláním odeslala svoji zprávu do světa, pípla zpráva příchozí. Od NĚJ. Kdyby přišla o vteřinu dřív, ztratila by poslední zbytky odvahy poslat mu svoje rozloučení. Ale dala by jí sílu rozhodnout se jinak a na předešlou noc bez výčitek zapomenout? Možná je dobře, že měl potřebu napsat jí ve stejné chvíli, jako ona jemu, jen její slova teď díky tomu dostávala ještě mnohem obludnější podobu.

***

Brouzdal to sychravé prosincové ráno hájem a pozoroval hromady mokrého listí prosvítající  místy tajícím sněhem. Necítil zimu, stále se ve vzpomínkách vracel k NÍ. Strach, který se mu včera vkradl do mysli a on ho zase vyhnal, když mu konečně napsala, už o sobě zase dává vědět. Musí jí napsat, musí jí vidět, chce dostat šanci nešeptat svá slůvka vyznání jen potichu do její spící tváře……….. jako zbabělec. Vytahuje z kapsy telefon a snaží se poskládat ta nejkrásnější slova za sebe, aby potěšil její oči.

Pípnutí jeho telefonu ve stejné chvíli, kdy odesílá svůj pozdrav, mu rozzáří tvář. ONA na něj myslí! Nedočkavě otevírá její poselství, aby vzápětí křičel vzhůru do korun stromů ta nejhorší slova…. slova bolesti, zoufalství a vzteku. Když se mu přestanou třást ruce, nacvaká na displey svou strohou odpověď, jen aby nepoznala, jak moc teď trpí.

***

Když dočetla jeho zprávu, pak i druhou, nedokázala to a znovu mu napsala, přestože se zapřísáhla, že ten první dnešní vzkaz byl zároveň tím posledním. Definitivní tečkou za tím nekrásnějším co doposud zažila. Nedala jim šanci pěstovat společně dál to poupě, které mohlo vykvést do nejkrásnější květiny světa, zašlapala ho do země přímo v rozpuku a přestože jí to rvalo srdce na tisíce kousků, nechtěla dopustit, aby ho trápila dál. Tohle vše se jí honilo hlavou……..tohle vše chtěla nějak sepsat, vysvětlit ……………. a pak mu jen zprávou nabídla svou pomoc s čímkoliv.

Běhá mezi stromy a snaží se vybít si svou bezmoc, zlost a bolest v každé hromadě listí, kterou míjí, zuřivě do ní kopajíc. Proč? Nechápe to, nabídl jí vše, co mohl……co chtěl. Celý zbytek života by jí nosil na rukou…stejně jako poprvé….kdyby o to stála. Nedala mu šanci. Nevěří, stále nevěří, že ONA tohle dokázala, chce ho ušetřit bolesti, zklamání, a je příliš zbabělá na to, aby mu to řekla do očí? Znovu, poněkolikáté čte její přiznání, copak nechápe, že právě teď tohle všechno dělá? Že se mu sesypal celý život na hlavu, jako domeček z karet, život, který bez ní pro něj ztrácí smysl. Vzala mu všechny sny, naděje, rozum.

Z myšlenek ho vytrhne známé pípnutí zprávy, která mu opět roztřese ruce a vyžene srdce tam někam vzhůru…....do krku, aniž by jí četl. Váhá, zda vůbec má, ví, že je to odpověď od NÍ a po chvíli přemáhání se přece jen odváží nahlédnout. Nabízí mu pomoc, a s čím? Jak by mu chtěla pomoci, bez sebe? Jediným lékem na vše, co on právě prožívá, je ona. Ona je to světlo, co rozzáří jeho dny, jako letní slunce a on rád nastaví svou tvář jejímu světlu. Chce ji, chce ji tak moc, že je ochoten udělat cokoliv, aby byla jeho……… jenom jeho. Rozhodný výraz, s kterým jí posílá odpověď by měla vidět. Chce bojovat, se vším, proti všem a jen o to jediné, o NI.

***

Večer znovu sedí naproti ní, znovu jí hladí po ruce, znovu má v očích tu zvláštní něhu a ona opět ztrácí zábrany i rozum a její duše je čím dál tím blíž peklu. Pořád ještě cítí to chvění, které jí projelo to ráno celým tělem, když ho prosila, aby měl rozum alespoň on a poslal jí k čertu………….. tam kam stejně dávno patří. Nedokáže to, nelze odstrkovat někoho, koho zbožňuje víc než svůj život….. to bylo poprvé, co něco takového napsal.

Už to nevydržel, utápějící se ve vlastních pochybnostech, zoufalství a touhy poslal svou poslední zprávou  aspoň část z toho, co toužil vykřičet do celého světa. Musel……… chtěl říct nejspíš i víc, ale stále ještě se neodvažoval………. Pak zavolala. Bloudil tím zimním nečasem venku a nevnímal nic, jen její hlas. Zpočátku její pevné rozhodnutí se pomalu vytrácelo a jeho naděje rostla. Povzbuzoval JI a snad právě proto byl teď znovu s ní a svíral její ruku. S vědomím, že se blíží Vánoce a ten druhý s ní prožil mnohem víc, než on sám, dál jí čas na to, aby se sama, neovlivněná jím, rozhodla, ale přesto ho od sebe neodháněla.

Byl šťastný za každou vteřinu strávenou po jejím boku, doufaje, že už to nebude dlouho trvat a hrdost toho druhého nesnese tolik ponížení. Přesto se neptal, ačkoliv věděl, neprosil, aby už to konečně vyřešila, přestože cítil, že takhle nechce žít věčně a přitom si uvědomoval, že by mu to snad i stačilo. Na to aby jí vymazal ze svého života prostě neměl, trpěl a přitom se společně s ní smál. Jediné co mohl dělat, být tu pro ní. Kdykoliv, kamkoliv byl ochoten jít a udělat pro ni cokoliv, co by si jen řekla. Jen tak věřil, že jí získá, celou. Neměl rád poloviční úspěch a právě se mu celý obětoval a ještě se cítil šťastný,  stále nepřestával doufat, že to nepotrvá tak dlouho, aby zanevřel na vše kolem sebe, snad i na ni….

***

Dal jí čas, čas na to, aby se vymanila z vlivu toho druhého, aby dokázala stát s rovnými zády a neuhýbat pohledem. Tušila, že to nebude nic jednoduchého. Chtěla být s NÍM, tak strašně chtěla tyhle Vánoce oslavit s NÍM a přitom nedokázala vyhodit toho druhého, snad právě kvůli blížícím se svátkům a otazníkům v očích jejich rodin. Nebo si to jen namlouvala, pokrytecky číhala na jakoukoliv změnu JEHO chování, aby byla ráda za to nic, které má doma? Nebo jí snad dělalo dobře, že se o ní rvou oba dva a ona běhá mezi nimi jako ztracený zmatený pes, marně hledající pána?

Vánoce……… už jen ta myšlenka ji děsí, chvíle, které touží člověk strávit s těmi, jeho srdci, nejbližšími a ona bude s tím druhým. Snaží se přesvědčit sama sebe, že má dost odvahy udělat krok do neznáma a nikdy se neotočit ……. nelitovat. Nenávidí sama sebe, za svoji nerozhodnost, zbabělost, alibismus, že není schopná rozhodnout to hned……. tady a teď, bez ohledu na cokoliv, včetně Vánoc.

***

Ten poslední den, po němž ji asi nadlouho zase neuvidí, jí doprovází až před dům, už se nemusí skrývat, už JI neohrožuje a i kdyby jeho potkali, on už se nebojí. Oba už vědí  vzájemně o své existenci, oba se snaží existenci toho druhého ignorovat a získat JI zcela pro sebe. Vidí smutek v jejích očích, když jí objímá a cítí, že ten druhý stále stojí mezi nimi. Vlastně mu nikdy neřekla co k němu cítí. Dávala to najevo vším okolo, ale slovy ten cit nikdy nepojmenovala. A pak náhle…….. padá téměř na kolena….. když slyší její šeptané….. miluji tě. Svírá jí pevně v náruči, umlčuje polibkem a touží zastavit čas i celý svět. Varovný hlas v jeho hlavě o hře na kočku s myší definitivně zahání kamsi hluboko do svého podvědomí a naprosto se oddává té jedinečné chvíli, kdy sice šeptem a přesto křičí na celý svět své……… miluji tě! Jako důkaz svých slov podává jí krabičku zabalenou do vánočního papíru, ukrývající v sobě malý zlatý klíček ……. od svého srdce.

Pokračování:
Život je krásný 7.