Život je krásný 3.

Večer v práci přemýšlí nad právě prožitou nocí, novým začátkem a nedořešeným koncem předchozího vztahu, který již v podstatě dávno skončil…aspoň pro ní.

Bilancuje nad celým svým dosavadním životem, co vlastně chce, co bude dál? Zítra se vrátí z týdenní služebky ten druhý, se kterým dosud sdílí jeden byt. Po třech letech společného žití se už vlastně vůbec netěší, pryč jsou ty chvíle kdy skákala do jeho náruče sotva se zjevil ve dveřích a dlouho, velmi dlouho tiskla svoje tělo k jeho, líbajíce ho tak vášnivě, až se jim oběma motala hlava.

Napsal tenhle týden dvacet zpráv a jeden dopis. Plný omluv a pokory, prosby o odpuštění…kolikrát ještě? Kolikrát člověk dokáže odpustit…………obává se, že už to nedokáže spočítat…zapomenout….zapomenout ale nedokáže, byť by mu odpustila cokoliv. A pak se ve vzpomínkách vrací k dnešní noci, spíš brzkému ránu, poprvé po dlouhé době měla pocit, že je sama sebou, žádná póza, kterou by zastírala fakt, že se jí život moc nevyvedl.

Co z toho, že každého rozpálí do běla, posadí údivem na zadek a pak dělá drahoty s telefonním číslem, protože přistoupila na tu jejich hru. Urvat si od života to, co chce, to, co jí zajímá, uspokojuje. Uspokojuje? Co ji uspokojuje na tom, že naruší jejich prostor, rovnováhu a totálně je vykolejí tak, že zblbnout a rosí se jim oči, když pak rychle opouští jejich lože, aniž by vlastně měli šanci ji pokořit. Vítězství? V čem? Ten o koho stála není, to torzo, které z něj zbylo po tom všem, co vyplulo na povrch, už se nikdy nestane tím správným spoluhráčem a přesto má strach. Obyčejný strach, že ten noční sen byl zase jen pouhým snem, opojením nočního splynutí v jeden celek a až se projeví naplno….zbude jen ten krásný sen.

***

Pomalu jen velmi pomalu se blíží ke svému bytu, aby vyřešil to, co se mu nedařilo vyřešit už měsíc. Chce se mu spát, přemýšlet, snít….snít o NÍ. Nechce teď hned s tou druhou nic řešit, vysvětlovat, končit. Prosí zbytečně, vždy vydrží jen pár minut a ta slova, kterými ji poté definitivně vykazuje ze svého bytu i života, už nedokáže zastavit. Uražená, ponížená, zlá, rozlícená a hysterická…..marně v tom všem hledá tu, jež kdysi miloval.

Při tom všem, co se odehrává v jeho naprosté blízkosti, myslí na NÍ. Touží jí obejmout, pohladit její divoké a nepoddajné vlasy, hebkou tvář s téměř dětskými ďolíčky, zadívat se jí do očí a snít svůj krásný sen. Sen o NÍ a o něm. Ta druhá ho vrací zpět do reality, nechápe sám sebe proč obětoval tolik času ze svého života, aby právě s ní něco budoval. Všechno rozbila na padrť a se vzdorovitým výrazem malého dítěte se snaží vynutit si jeho smutek. Smutek nad tím, že ho opouští…konečně…definitivně…..cítí úlevu, paradoxně se nikdy necítil líp, než když její hysterický řev a vzlykot utichl navždy. Vnímá ticho svého bytu a konečně se pokouší o spojení se světem. Světem, v kterém chce žít a v kterém je ONA. Pár větami popíše předešlých pár hodin s tou největší lehkostí, které je schopen jen díky vzpomínce na NÍ. Pípne odpověď a v ní …. nabízená káva, nebo náruč. Bral by obojí…píše odpověď a během pár okamžiků se brodí závějemi a tmou vstříc novému osudu, životu, naději.

***

Další nádherná noc, je to sen a ON je zosobněním toho snu. Jen nerada si přiznává jak krásně je jí v jeho náruči, jak volná se cítí vedle jeho slov, jak krásný by život mohl být……s NÍM. Bláznovství, zná ho pár hodin a má pocit, že celý život. Ví, že on svůj život vyřešil a co ona? Najde v sobě znovu tu sílu co kdysi a udělá jednou provždy za vším tlustou čáru, aby mohla začít znovu? Dokáže sbalit všechny vzpomínky a věci do jedné krabice, kterou tomu druhému postaví ke dveřím? Nebo se zase spokojí s málem a bude žít život, který ji unavuje a ničím nenaplňuje? Nechce přemýšlet nad tím, že zítra HO neuvidí, že bude s tím druhým. Možná naposledy, možná.

Nechce jí nutit. Ví vše, vše o jejím současném životě, poodhalila mu kousek i dávné minulosti a teď je jen na ní, jak se s tím vypořádá. Ví, že mu stojí za to počkat. Vydržet, získat jí a zvítězit. Věděl to, hned první okamžik věděl, že ONA je ta pravá, ta, která se neopouští, ta, kvůli které by člověk dokázal cokoliv. Jen si nebyl jist, že to ví i ona.

***

To ráno jí opouští těžce, doufá, že jí zase brzo uvidí, teď už se nedokáže tvářit tak, že je nad věcí, protože už nad vším dávno ztratil kontrolu, hned poté co mu ONA dokonale zamotala hlavu. Netouží po ničem jiném, než po její přítomnosti, po jejím smíchu, dotecích. Kdyby to bylo v jeho moci, vzal by si jí sebou hned teď. Přestože si nemohl být jistý, zda ona to cítí stejně jako on.

Pokračování:
Život je krásný 4.