Život je krásný 10.

Její svět, virtuální svět, do kterého se ukryla přede všemi. Anonymní zpovědnice všech pocitů plná anonymních posluchačů, někdy i našeptávačů.

Proč vždy tolik odmítala nakouknout do téhle vymoženosti moderního světa? Je to tak snadné……….. stránka a chatovacím oknem………… šeptat, sdělovat nemožné, tajné, nebezpečně osobní, bez tváří své i ostatních. Pomáhá to. Tak zatraceně moc to pomáhá, že jí ten venkovní svět  přestává zajímat. Její práce, kam se po měsíci neschopenky vrátila, jí umožňuje brázdit v těch tajných, hlubokých, mnohdy i zakázaných vodách celé hodiny, noci, dny.

Už několik týdnů na ubytovně bloumal od ničeho k ničemu a většinu času trávil jen tupým zíráním do neznáma. Uvědomoval si, že nemá na nic náladu, neměl chuť k jídlu, v noci se divoce převracel na posteli a v práci se nedokázal soustředit vůbec na nic. Tolik chtěl prolomit tu bariéru ticha, která narostla mezi nimi, ale každý pokus selhal. Nechtěla s ním nic probírat a on tolik potřeboval řešit jiný život, než ten svůj. Jen to ho celou dobu drželo nad vodou, pocit že nemůže selhat, když na něj ona spoléhá a teď?……Najednou ho nepotřebuje,. možná už ani nechce a on tolik touží po tom, se jí přiblížit.

***

Pořád si nechtěla připustit, že se v jejich vztahu něco tak moc změnilo, jak se jí snažil naznačit. Snad by s ním i pobírala hromadu věcí, vždycky se nadechla…..a pak zase vydechla, protože bylo daleko snazší napsat svůj problém někde na sklo v anonymním kruhu virtuálních přátel.

Utíká před ním, už mu nevymluví, že ne, určitě už svoje problémy řeší s někým jiným, stejně tak, jako kdysi s ním……..jak dávno mu to připadá a přitom je to jen pár měsíců. Jak strašně rád by vrátil čas, znovu by s ní probíral celý její život téměř od prvních krůčků, jen kdyby už konečně začala mluvit, místo psaní. Navrhla mu, aby šel za ní, do jejího virtuálního vysněného světa bez bolesti, ale všude tam na ní útočí jiní, vidí to i když vlastně nevidí, ale tuší. Tolik nástrah, tolik nabídek, nevěří, prostě odmítá uvěřit, že ona je nevidí.

Ten večer, kdy jí po strašně dlouhé době vytáhl mezi živé lidi, tam, kde jí tehdy poznal, se opil. Po cestě domů začal jeho dlouhý neúnavný monolog výčitek, směšných podezření a návrhů řešení…pro ni a ona si poprvé uvědomila, že je to on, kdo potřebuje pomoc. Tehdy poprvé spal v jiné místnosti a ráno přišel se svěšenými rameny a všeříkajícím pohledem. Nevyčítala nic a vzala ho k sobě…do svého světa.

***

Pořád se v té společnosti cítil nesvůj, chvíli mu trvalo než pochopil hru na schovávanou, kterou tu všichni hrají a během té doby to několikrát vzdal, aby se znovu, po nějaké chvíli, vrátil. Přestože jí byl o něco blíž, stále mu něco chybělo, něco, na co si celý ten čas, kdy o ní bojoval, zvykl. Vždy věděl, nebo měl alespoň ten pocit, že ví, na čem je, co může očekávat, tady si nebyl jist téměř ničím…a nikým. Pořád jí nepoznával a pořád mu strašně chyběla. A pak jeden ten večer, kdy byl v její blízkosti alespoň díky internetu se seznámil s tou druhou. Zaujala ho, tahle „veselá holka“. Byla tak nakažlivě upřímná a veselá, že konečně zažil ten popisovaný pocit, civějícího blba na světlo monitoru. Usmíval se, mnohdy i nahlas, sám ve ztemnělém pokoji ubytovny a cítil zvláštní napětí i vzrušení, tak moc mu připomínala něco hodně známého, něco po čem se mu strašně stýskalo, něco, bez čeho už nedokázal žít.

Pokračování:
Život je krásný 11.