Život je krásný 1.

Život je krásný a krutý, život je pohádka, okořeněná hororem, dlouhý téměř nekončící příběh…až tedy jednou…….. skončí navždy. Nic v něm není zakázáno, co druhým neubližuje a na jejich názoru až tak nezáleží, většinou…..

***

Vědoma si toho co dokáže, svým pohledem, svým tělem, sebou samou, jednala tak s nimi. S muži. Neví s kolika, dávno už je nepočítá. Po období, kdy jakoukoliv jejich pozornost brala jako projev lásky, zamilovanosti, úcty…….a pak…přišlo kruté vystřízlivění. Pokaždé padla obličejem přímo na zem a nebyla to vůbec malá výška. Pokaždé si pořádně natloukla a život pro ní mnohdy ztrácel smysl.

Už nikdy, nikdy více….nikdo nebude zacházet s jejím srdcem jako s onucí…nikdo. Jen ona sama si zvolí…koho chce…kdy chce a vezme si to, co dává on, ne ona. Vysocí, urostlí........ stáli za hřích……jeden jediný pohled..... jiskrné oči, čiší z nich chtivost…..tak pojď a vezmi si mě…..nebo ne…raději já tebe….tak jak chci, tak jak se mi to líbí, tak, jak to mám ráda. Otazníky v jeho očích zda mu zavolá a ona ví že nikdy…nikdy více….možná když nás osud svede znovu dohromady. Třeba, snad….

Ano přesně to si zaslouží, žádný zájem, žádná náklonnost, už vůbec nelze spekulovat o lásce, ale kupodivu necítí ani zášť, nenávist, ne k nim, snad k někomu jinému. Tolik hlav ztracených a podaných na zlatém tácu a s díky, leckdy i bez díků, odmítnutých. Tak to má být, nikdy už nikomu nenabízet vlastní hlavu, nikdy!

Pak jednou její oči, tak jako mnohokráte předtím, přelítnou celou nabídku, vyhodnotí každý obal a jen tak nenuceně, naprosto samozřejmě míří pryč, nahoru k baru. Během toho malého okamžiku smysly zaznamenají jeden jediný stín…..jeden a přesto všechny převyšuje. Kolena se pomalu podlomí a vnitřní rovnováha je ta tam. ON . Jeho přítomnost vnímá celým svým tělem a ví, že dnes nechce vybírat. Dnes chce být vybrána…jím.

***

Jaký smysl má jeho život? Pořád to samé…….nová naděje… poznání… zklamání… vztek…hořkost…jen hořká pachuť ulpívá v něm samém. Už nechce, vzdává se bez boje a nadobro, definitivní kapitulace. Samota je jeho krédo do dalších dnů. Už nikdy, nikdy více nedovolí, aby mu některá ublížila. Bylo jich dost, už je nepočítá, všechny lásky velké, malé i největší, byly jen pouhou životní etapou, ke konci téměř bez děje.

Poslední hádka, poslední slova…poslední den? Snad. Rozum mu velí vyklidit pole…pryč…nechce říct víc, než je zapotřebí, řečeno už bylo dost. Vyzváněcí melodie telefonu je vysvobozením. Odchází a v duchu doufá, že nejen z bytu. Kamarád dokáže rozehnat jeho chmury tak rychle, že se až sám diví. Ostatně od té doby co se přátelí s obsahem jakékoliv lahve je opravdový kamarád víc než cokoli.

Něco ho přinutilo podívat se tam, možná že pohledy ostatních u stolu. Uviděl JI, snad až příliž rychle v duchu přehodnotil celý svůj život, tím i šance a uhnul pohledem právě ve chvíli, kdy se mohl setkat s tím jejím. Už dopředu věděl co by uviděl i na dálku v jejích očích…výsměch, pohrdání, takové jako ona nejsou pro něj a i kdyby nějakým velkým nedopatřením byly, stejně nevydrží, žádná nevydržela, i když …………. ještě žádná nebyla jako ona.

***

Nezájem. Ani se na ní nepodíval a ona cítí, že netouží po ničem jiném, než jeho pohledu. Tak aby mohla cudně sklopit zrak a dát najevo svůj zájem. Víc nechce, ani sama neví proč. Poslední dobou si vždy brala to co chtěla, bez studu, otázek, telefonních čísel, výčitek. Něco uvnitř jí samé jí káže neudělat to, co vždy. Něco, co nedokáže definovat, ovlivnit, ji nutí myslet na NĚJ. Jen nedokáže vymyslet způsob náhodného seznámení.

Přestože si zakázal přemýšlet nad ní, občas nevydrží a jeho pohled sklouzne jejím směrem. Má štěstí, pokaždé unikl přímé konfrontaci jejích očí. Mnohdy vůbec nevnímá o čem se u stolu mluví, jen když se začne mluvit o NÍ. Ztrácí poslední zbytky odvahy, tohle je prostě jiná kategorie.

Pokračování:
Život je krásný 2.