To nevysvětlíš

Nedávno se mi vybavila asi dva roky stará historka. Ta, které prostě píše sám život a člověk by je navzdory své bujné fantazii asi nikdy nevymyslil.

Hlavními aktéry v ní byli můj mladší bratr Kamil a švagr Jožo. Moje sestra, když se vdávala překvapila celou rodinu tím, že její příjmení zůstane zachováno a naopak jej převezme po ní její manžel. Bylo to pochopitelné z praktického hlediska, neb měla z předchozího vztahu dceru pojmenovanou po sobě a tímto způsobem se velmi elegantně vyhnula možnosti žádat předchozího partnera o změnu dceřina příjmení.

Musím uznat, že můj švagr je opravdu obdivuhodný, když na podobnou věc přistoupil. Nicméně, kdyby tušil co ho v životě s novým příjmení ještě čeká, možná by  se přece jenom rozmýšlel mnohem déle.

Jednoho letního dne se celá naše rodinka sešla na chalupě u rodičů na oslavě maminčiných narozenin. Švagr přijel poněkud rozladěn, protože mu den předtím v práci spadlo něco do oka a zřejmě ho to bolelo víc, než byl ochotný připustit. Když už tam tak skuhral asi hodinu, můj bratr se náhle vztyčil zlověstně nad stůl a jediným slovem zavelel: „jedeme“ a nahnal švagra do auta s kterým odfičeli na pohotovost.

Byli pryč uctihodné tři hodiny, zábava zatím na chalupě trošku popojela úměrně počtu vypitého alkoholu a vyprávěným vtipům. Když se konečně oba vrátili, bratr pocítil nutkavou touhu postěžovat si na poměry na dnešních pohotovostech a tak začal.

"Ty jo jako sedíme tam v čekárně skoro hodinu a pak vyleze sestra a hlásí – pan Novák? Tak vyskočím a hlásím – tady! A ona pokračuje - pan Josef Novák? A tak se zarazím a ukazuju na šváru, že já tam jako nejdu, že to vlastně on. A ta kačena pitomá se ještě ujišťuje jako jestli je to Josef Novák za svobodna Konečný.“

V tu chvíli celé obsazení našeho stolu vyprsklo smíchy a můj bratr na nás hleděl naprosto nechápavým pohledem, obzvláště na svou drahou ženu, která se smála asi nejvíc.

„Co se tlumíte volové, jako sem tam čuměl takovou dobu, že když konečně vylezla a řekla moje příjmení, tak sem si vůbec neuvědomil, že se Jožo jmenuje stejně!“

Načeš jsme pochopili, že bratrovi ona souvislost vůbec nedošla a tak jsem se ho pro jistotu zeptala: „A neptala se vás náhodou kdy jste měli svatbu?“

V tom se bratr uhodil do čela a říká naprosto rezignovaně:

„A já blbec si furt říkal, proč se ta sestra tak tlemí a na nás čumí celá čekárna“

To už jsme se málem pod stolem opravdu váleli téměř všichni, včetně mého švagra Joži a protože já jsem ten zmetek, co nikdy nikomu nic nedaruje, tak jsem se na něj upřeně zadívala a řekla:

„Joži, já bych se moc nesmála, protože změnu příjmení si provedl ty, takže je ti určitě jasný koho si tam představili na místě baby a že to v pondělí bude vědět celý město!“

Jožovi ztvrdly rysy, úsměv, ztuhlo mu tělo a jediné co dokázal ze sebe dostat bylo celkem logické a upřímné: „a do prd……..“  no prostě tam, kde občas všechno končí.