Tak už je to tady zase!

Z oblohy od rána neustává padat nános té bílé krásy, pro kterou já mám zcela jiné pojmenování: bílé s…y (každý určitě sám doplní). Nikdy mě nenapadlo, že coby holka odkojená Vysočinou, v níž jsem se opět usadila, budu tolik závidět medvědům.

Kam zmizela ta neskrývaná radost z přívalů sněhu, toho nánosu bílého štěstí v podobě kolikacentimetrové peřiny rok co rok? Netuším! Sníh ve mně už několik let evokuje hrablo - několikrát denně pěkně v teplých, při povinné očistě vstupu do baráku, škrabku a smetáček - coby nutnou součást výbavy automobilu, no a s tím spojené pěkné sáňkování po silnici, kterou rok co rok vyjíždí technické služby prohrnout s čím dál větším zpožděním. Onehdá mě to i podklouzlo na zdánlivě zcela suchém kruháči ve třicítce a já zakusila na vlastní kůži co znamená pojem ustřelenej zadek (samozřejmě ten u auta).

Před pár lety jsem ještě „šéfovala“ služebnímu autu a s ním sjezdila celou republiku (zima nezima) křížem krážem jako vrchní velitel volantu, s ohromnou zodpovědností ty dva chlapy, revizáky na zadních sedadlech, dovézt tam i zpět v kuse, pokud možno ještě týž den. Nechápu. V současné době jsem ráda, že když na to přijde, nemusím celou zimu z baráku vystrčit ani nos, natož celou nohu.

Zrovna tak jsem nenacházela slov, když jsme jeden rok přechodně bydleli v severočeském Mostě a naši tamější přátelé po první dvoucentimetrové pokrývce zvonili neúnavně na náš zvonek a neskrývanou radostí volali „vole sníh, vemte sáňky a mažem na kopec“. Pak mi to došlo, oni musí každoročně rychle využít přechodných příznivých podmínek pro sjíždění kopce, protože odpoledne už nebylo po sněhu ani památky. Těžko jim vysvětlovat, že u nás se dá sáňkovat od listopadu až do května a stále je na čem, i když už je venku pomalu počasí na tričko s krátkým rukávem.

Razíce životní heslo sportem ku trvalé invaliditě, což dokazuje především má drahá půle, která si vždy odnese nějaký ten šrám při jakémkoliv sportu, mě prostě sníh už několik let neunáší. Nelyžuju, nebobuju, neskejtuju, na hory nejezdím, celou zimu přežívám a trpím, těším se na léto, teplo, kytky, zpívající ptáky, duhu.

No tak aspoň že děti mají radost, kvůli nim se i přemůžu a vyrazím ven ozbrojená nezbytnými zimními doplňky a hurááá na stráň. Nebyla jsem jiná, vydržela jsem neúnavně sjíždět jeden kopec půl dne a pořád jsem neměla dost, kdeže jsou ty časy. Dnes bych chtěla zalézt do brlohu a spát….spát a probudit se až s prvními jarními paprsky hřejivého slunečného koláče na obloze, vidět v trávě růst první sněženky, nastavit tvář té hřejivé kráse, protáhnout tělo, rozproudit krev a vyrazit ven. Ale to si ještě počkám, kor u nás, na krásné Vysočině :o)