Realita se zaspat nedá

Už se vám to někdy stalo? Večer nemůžete pořádně usnout, celou noc se budíte, nakonec usnete a svět je najednou úplně jiný, nekonfliktní, všichni všechny chápou, všichni všem rozumí i vy jim rozumíte. Pak se ráno probudíte a ta odporná bytost naproti vám si vás prohlíží ze všech stran a s úšklebkem vás vítá do nového dne slovy: „no dobrý ráno, tak sen končí a realita začíná“. Chvíli si mnete oči a přemýšlíte co asi dělá naproti vám než vám dojde, že byste měli začít oponovat.

„Ale já jsem jen chtěla…“

„A co jsi chtěla holka? Prober se už konečně…“

„Já jsem jen chtěla, abych jí dobře vychovala“

„Ty, ty, pořád jen ty, ptala jsi se co chce ona???“

„Jak může vědět co chce ona, je jí teprve 19 a o životě ví prd“

„A co si věděla o životě ty zlatíčko v jejím věku?“

„No co, co, jak se perou pleny, vaří svíčková a kdy má povinný očkování“

„No vidíš, kdyby měla ona stejný starosti, ví to samé.“

„No dobře připouštím, ale ani tak to přece neznamená, že jí nemám radit“

„Ano radit můžeš, ale né vnucovat svůj názor“

„Co je na mém názoru tak špatného? Chci aby dodržovala pravidla, aby na ní byl spoleh, aby udělala to co řekne, že udělá, aby v životě něco dokázala, dodělala školu, neskončila jako já…“

„Opravdu máš pocit, že jsi nic nedokázala?“

„No nemám, nakonec i tu školu jsem dodělala“

„Nooo a co jsi dělala ty, když ti to samé říkali rodiče?“

„Myslela si něco o zadnici a přetrpěla jejich projev“

„Tak vidíš a chceš vědět na co myslí ona?“

„No asi ani nechci, ale že jsem byla blbá já a pochopila pozdě, co mi vlastně chtěli říct, přece neznamená, že se nemůžu pokusit jí toho vyvarovat“

„A jak má vědět, že máš pravdu, když jí zametáš cestičku metrovým koštětem a prášíš do všech stran?“

„No nevím, asi…asi…mi věřit, že to s ní myslím dobře a že jí mám ráda a že je to nejlepší co mě v životě potkalo a že jsem na ní pyšná, že je pro mě vším a nechci jí ztratit“

„A už jsi jí to někdy řekla?“

„No jistě mnohokrát“

„Kdy naposledy?“

„No včera, však víš, jak jsem na ní řvala a ona brečela, že jí nemám ráda a já pak brečela, protože si myslí, že jí nemám ráda a přitom přece musí vědět, že to tak není“

„A myslíš, že je to stejný jako jí to říct jen tak?“

„No určitě, ona přece musí vědět, že to tak je“

„Ale ona taky věří, že musíš přece vědět, že pro tebe dělá vše, na co stačí, že chce prostě jen v klidu dospět, nemůže za to, že ty jsi jiná, až uplyne pár let, třeba přijde a řekne, žes měla pravdu, ale do tý doby ti nezbude, než se s tím smířit.“

„Ale já se s tím nemůžu smířit, jak se mám smířit s tím, že já pro ní dělám všechno a když má něco udělat pro mě, tak je to velký problém?“

„A když pro ní děláš všechno, tak to bereš jako směnu, něco za něco?“

„No samozřejmě že ne, je to samozřejmost, je to přece moje dítě!“

„No tak přestaň dělat všechno!“

„To nejde, cítím to tak, musím“

„To není důvod, měla bys chtít“¨

„Ale já přece chci!“

„Když chceš, tak si nestěžuj, děláš pro ní vše a děláš to dobrovolně, očekáváš za to, ale to samé od ní a ona to tak prostě necítí, tak přestaň dělat vše a nech jí konečně dospět, ona potom třeba zjistí, že povinnost, kterou teď bere jako nutný zlo, už pro ní není problém, protože bude chtít něco udělat sama od sebe pro tebe!“

Protivná osoba mizí, já lezu z postele a opět jako už po několikáté marně hledám slíbené čerstvé pečivo na botníku, beru do ruky telefon, vzteky vytáčím číslo a pak se zarazím, telefon položím, jdu do kuchyně, beru ze skříně sušenky, podělím děti, beztak už mají těch housek plný zuby a usmívám se….. puberta se nedá urychlit, ta se prostě musí přežít!