Reakce na diskuze

Záměrně nereaguji na diskuze pod článkem, mým úmyslem nebylo rozpoutat něco ve smyslu „pavlačové“ rozpravy sousedky Novákové s paní Novotnou, ale najít téma k diskuzi ostatních a nějak necítím potřebu ohrazovat se proti napadání. Proč tedy tento článek?

Už na škole nás učili rozboru literárního díla, můj názor na tento rozbor byl možná moc radikální, ale stále si myslím, že není možné vcítit se do pocitu dávných autorů básní a děl, kde musíme chtě nechtě číst mezi řádky, protože já sama psala kdysi básničky a ty „nejkrásnější – plné lásky a porozumění“ jsem paradoxně psala v době, kdy mi bylo nejhůř a s vnitřním pocitem to nemělo co dělat. Těžko by z nich někdo poznal, jak mi ve skutečnosti bylo a co jsem tím chtěla vlastně říct, byl to jen útěk od „kruté“ reality.

Ovšem tento pokus o rozbor nám jaksi zůstal v genech, ať už napíši cokoliv, aniž bych zmínila sebe, okamžitě čtu v diskuzi, že se čtyřmi dětmi chci asi, aby někdo sponzoroval do konce života mě i je. Nikoli, zvládáme se o sebe postarat sami s manželem*), aniž bychom někomu dalšímu viseli na krku a naučil nás to sám život. Nikdy nečekám, že by nám někdo přilepšil, protože prostě nikdo jiný, než my sami, to udělat nemůže*). Mám se dobře, v porovnání s tím, jak jsem se měla třeba před deseti, patnácti lety, se mám mnohem líp. Nežiju ze dne na den, nečekám až se mi vrátí tehdejší manžel z hospody, protože už s ním nejsem. A že mám čtyři děti? Mám, protože jsem je chtěla a tak jako jsem se rozhodla k odpovědnosti mít je, stavím se i k odpovědnosti uživit je a vychovat z nich slušné lidi.
*) článek jsem upravila, abych předešla spekulacím zavádějící informací pro ty, kteří zase čtou mezi řádky. A dodávám - jsem podruhé vdaná a stát mi na děti, kromě rodičovského příspěvku (na jednu z dvojčat), nepřispívá nic navíc :-)

Druhou výtkou většinou bývá, že jsem hodně „levicová“. Nevím proč je v lidech zakořeněno, že někdo, kdo se nemůže dívat na nespravedlnost vůči slabším, kteří se sami nemohou, neumějí, či nedokáží bránit, musí být zákonitě levičák. Nejsem. Moje soucítění s obyčejnými lidmi nepramení z vlastního prospěchu, ani z toho, že bych se řadila k oněm bezmocným, jen cítím potřebu zastat se jich, když to nikdo jiný neudělá , jen to není napsáno naplno, ale tak trochu mezi řádky. Bohužel v této době se hledá mezi řádky něco, co tam vůbec není.

Závěrem snad jen dodám, že kritiku snesu, s tím jsem do toho při zakládání tohoto blogu i šla. Kdybych jí nesnesla a šlo mi pouze o pozitivní komentáře, nejspíš bych psala o něčem, na čem se shodnu s každým, třeba o počasí :-)