Něco mezi černým uhlím a smrtí

Každý je prý tak stár, na kolik se právě cítí. Musím říct, že občas je můj denní věkový rozptyl docela obsáhlý, něco mezi černým uhlím a smrtí, jak kdosi vtipně popsal neidentifikovatelný věk.

Ráno otevřu oči. Musím, protože z postýlky vlevo jekot, z postýlky vpravo jekot doprovázený dobře mířeným kopancem, prostrčenou nožičkou skrz žbrdliny, přímo do naší postele. Už jen čekám, kdy mi přistane na hlavě flaška s pitím, nejlépe ve stejný okamžik z obou stran. Jak zjišťuju, stále ještě žiju, a to tak moc, že cítím každou kost ve svém těle, tak nějak se asi cítí postarší dáma pro níž je už jen smrt vykoupením.

Když přemluvím sama sebe, vstanu, převléknu uječené duo, narvu jim snídani a dělám si kafe, věková výše se přece jen poněkud sune směrem dolů, k mému přibližnému věku, ale zatím pořád nic moc. Klouby se postupně rozhýbou běháním z kuchyně do pokoje a zpět, dokud si v klidu nesednu ke stolu s kafem, pak se vrací i rychlejší reakce, když chytám dílem dítě padající ze stolu, a dílem, těsně před tímto manévrem, hrnek s kávou.

Kolem desáté dopoledne, kdy dávám raubíře lehnout a mám chviličku klidu, dostávám se konečně k obrazu svému odrážejícímu se v koupelnovém zrcadle.  Občas se, pravda, leknu, že se  k nám v noci někdo vloupal, než poznám sama sebe. Mnohdy k poznání ani nedojde, ovšem, ačkoliv tu v zrcadle neznám, umejt jí holt musím, a kdybych byla hodně škodolibá, řekla bych, že jako trest pro mou drahou chytřejší polovici je to víc než dobrý a vůbec mu nezávidím, že si to má nechat na celý zbytek života. V tu chvíli se věk ustálí tak někde kolem čtyřicítky.

S voňavým obědem vykouzlím úsměv na tváři rodiny a většinou i ta slova chvály, která mě rovnou frknou do věku babičky, prý si tak naposledy pochutnal, když vařila ona.

Když u nás po obědě zazvoní sousedka a škodolibě mi připomene, že jsme opět zase ještě nevytřeli chodbu, mám pocit, že je mi šest a byla jsem právě odeslána do kouta na hrách. Věk je to sice krásnej, ale moc dlouho mi nevydrží – naštěstí, no i když…………, ve chvíli kdy se pustím s dětmi na zemi do stavění hradů z dřevěných kostek, zaberu se do toho natolik, že mi o moc víc, než těch šest přeci jen nebude.

Celé odpoledne lítám střídavě kolem dětí, oken a nábytku s prachovkou v ruce, cvičím dřepy a seskoky z výšek, protože utřít se přece musí prach u země i nad úrovní mé hlavy. Tělo to zvládá, ale já mám pocit, že po skončeném úklidu už nezvládnu nic. Když dám spát děti, padnu do křesla jak sťatá a sotva udržím v ruce hrnek s kafem, tak nějak se asi cítí mrtvola, i když, ta už asi necítí nic.

Večer se chystáme vyrazit do víru maloměsta a tak hodím svou zchátralou tělesnou schránku odmočit do vany, působí přímo zázračně, jako balzám na bolavé rány. Bolest mě opouští, únava se rozpouští, stejně jako pěna ve vodě. A já cítím, jak se mi znovu vlévá do žil síla a život. Odchlupím nohy ala Yetty, přebarvím sem tam šedivý vlas zářivě rudou barvou, černou na obočí a pěkně nahřátá s ručníkem na hlavě a kolem těla usedám s nezbytným naditým kufrem plným líčidel k zrcadlu u stolu.

Zde přece jen ukecám ten obraz v zrcadle, aby byl trochu milostiv a můj pravý věk skryl. Malbou na hubu, hodnou obdivu kdejakého restaurátora památek, se mi přece jen daří přírodu oklamat. Že je mi o těch 15 let míň se mi později daří přesvědčit i lidi ve společnosti kam dorazíme.

Posilněna alkoholem a zvýšeným sebevědomím, z něj i příznivého šera, neb každá žena vypadá líp v šeru, některé, jako třeba já, naprosto ideálně za tmy, řádím v taneční místnosti jak čerstvá patnáctka. Doplnění tekutin je po vysilujícím tanci více než žádoucí, a tak už ty panáky ani nepočítám (má lepší půle bohužel ano), ještěže jsem to s tou malbou moc nepřehnala, protože pak by mi třeba ani nenalili.

O něco horší je to s návratem domů, nožičky se mi rozjíždí a bolí jako čert, hřbet se mi poněkud ohýbá a ta rovnováha, děs. Každý krok provázím nahlas šeptaným napomenutím - pššššt, protože ty boty tak strašně dupou a klapot se ozvěnou nese sedmipatrovým barákem jak rány z děla. Má drahá chytřejší půle se mi tlemí, pozdní noční hodině navzdory, však ono ho to ráno přejde, koneckonců mě asi taky, neb krušná jsou rána opilcova.

Usínám jak miminko, jednou nohou ještě na zemi, druhou v posteli a probouzí mě až ranní rozbřesk. Vyslechnu si pobaveným hlasem převyprávěný průběh večera, ze kterého mám jen mlhavé povědomí, některé části, ale opravdu jen malé, si nepamatuju vůbec, což vlastně ani není na škodu. Nejlépe tvářit se, že si nepamatuju nic, neb co si nepamatuju, to mi nikdo nedokáže, ale na další pařbu půjdu raději, až lidi zapomenou, protože až tak dobře malovat neumím, abych si změnila identitu. No a pak mám vědět kolik mi vlastně je, když se občas stane, že ani nevím, čí jsem.