Jak to chodí v soukromém sektoru?

Přemýšlela jsem, jak své dosavadní pracovní zkušenosti, nasbírané za svůj život, využít k poukázání na chyby, kterých je zapotřebí se vyvarovat, pokud má naše země být opravdu prosperující. Je pravdou, že lidem, kteří uvažují stejně jako já, bude jakékoliv poukázání jen opakováním všeho, co již dávno znají. Nicméně určitě existují i lidé, kterým případná souvislost ani nedojde.

Voláme již několik let po změně stávajícího systému, ať už možností zasahovat do řízení této země přímo referendem, nebo omezením politické imunity a především přijmutí odpovědnosti. Jsou to známá fakta a jejich nutnost je jasná nejspíš všem, tedy, toto jsem si myslela do nedávna, než jsem zjistila, že ne všichni lidé takto smýšlejí.

Našla jsem ve svých zkušenostech jednu, kterou lze promítnout na naši politickou scénu a celkem aktuálně.

Pracovala jsem v jedné nejmenované společnosti, kde počátkem roku přišla převratná změna v systému odměňování s cílem zvýšit prosperitu firmy a to odměňováním přímo ze zisku, až po skončení zakázky a jejím vyhodnocení. V předchozím období byli manageři odměňováni samozřejmě také s ohledem na hospodářský výsledek, nicméně jakýmsi paušálem ve formě měsíčních prémií. Nutno dodat, že změna se zavedla pouze u „velikých“ zakázek od určité výše obratu, ty nižší byly stále zohledněny v měsíčních prémií, ale již ne v takové výši, jako dřív. Inu vyplatilo se počkat 2 – 3 měsíce a dostat zaslouženě třeba i 100 tisíc navíc.

Novinka, která se zavedla s příchodem nového roku měla revoluční nádech, každý manager byl opravdu motivován, aby ve vlastním zájmu zakázka dopadlo co nejlépe, ano společný cíl je vždy hnacím motorem, ale ne bez případného vlastního rizika. Poněkud se zapomnělo, že ke každému plus musí zákonitě existovat i mínus, pokud má být motivace funkční a podporovat rozvoj firmy, a to vyřešit druhou část  takovéto formy odměňování - postih za případný propad zakázek. Nestalo se tak zřejmě proto, že nelze lidi trestat za věci, které neovlivní, jako je změna počasí, zdražení vstupních surovin po již uzavřené smlouvě a nemožnosti toto promítnout do konečné ceny,  což jsou ale pouze mé spekulace.

Následně se totiž stalo, že manager, spravující více velkých zakázek, z nichž jedna vzhledem k nepříznivým okolnostem vypadala na velký propad a ztrátu, začal opatrně „rozpouštět“ náklady z „dobré“ zakázky, právě v této ztrátové.

Co na tom, řeknete si, stejně jako on, jestli mám být 400 tisíc v mínusu, nebo 600 tisíc, to už vyjde skoro nastejno při několika milionovém obratu, pokud si ovšem neuvědomíme, že na druhé straně se touto cestou uměle navýšil zisk druhé zakázky, z níž přímo plynula odměna danému managerovi, na rozdíl od té ztrátové, která pro něj nepředstavovala žádný finanční postih.

Možná zde popisuji složitý proces, který lze charakterizovat jednou jedinou větou, pokud někdo nezodpovídá vlastními penězi za svou práci, nikdy jí nebude dělat tak nejlíp, jak to jen umí a nelze se potom divit, že je v naší zemi situace taková jaká je. Jenže je to opravdu jasné všem?

Vedení firmy tento systém ohodnocení nechalo běžet minimálně 11 měsíců (v té době jsem odcházela na mateřskou), a to i přesto, že se jí dostávalo spousty varovných signálů, zřejmě věděli něco, co já nevím. Jak je nastaven systém dnes, netuším, protože ve firmě nepracuji, ale jedno vím jistě, kdybych byla daným majitelem já, rozhodně bych si netroufla tvrdit, že je to stoprocentní systém na zvýšení prosperity firmy a proč?

Pokud budu hovořit v reálných číslech pro snadné pochopení všech, zvýší-li manager zisk na zakázce tím, že sníží vstupní náklady (sežene levnější suroviny, míň projezdí, dělníci jsou rychlejší, apod.) a  „vydělá“ o 500 tisíc víc, přičemž dostane 100 tisíc odměnu, potom ano, firma pořád vydělá o 400 tisíc navíc, než původně plánovala a toto bylo zřejmě i cílem dané strategie.

Když ale manager zvýší zisk uměle, přesunutím nákladů třeba i polovičních (200 tisíc) do jiné zakázky, nelze již hovořit o takovém zisku, protože reálné zvýšení je pouze o 300 tisíc (místo 500 tis. v případě prvním) a po vyplacení odměny se tento sníží na 200 tisíc. Sami vidíte, že 200 je rozhodně menší číslo, než 400.

Co dodat na závěr? Asi tolik, že pak se nemůžeme divit předraženým veřejným zakázkám, protože systém odměňování „managerů“ této země (politiků) je nastaven ještě mnohem volněji, než v dané firmě. Mají své jisté bez ohledu na výši zisku, či ztráty. Stejně jako vedení dané firmy neposlouchají argumenty ekonomů, kteří upozorňují na nereálnou výši příjmů na příští rok a stále věří, že se stane zázrak a lidé začnou více utrácet, z čeho tak usuzují je mi záhadou, vědí zřejmě něco, co my zatím nevíme.