My makat nebudeme

Nemohu nereagovat na stejnojmenný článek v časopisu Reflex, ve kterém pan Krištof Pavelka píše o mladých lidech, kteří se rozhodli nepracovat ani o sekundu déle, než mají ve smlouvě a nenechat se za žádnou cenu zatahovat svými nadřízenými do nějaké „přehnané“ aktivity. Na takové rozhodnutí má každý samozřejmě právo. ALE musí počítat s tím, že jej vysoce pravděpodobně nebude čekat nějaká závratná kariéra – tedy povýšení a tím pádem také zvyšování platu. Jestliže s tím může žít, pak je všechno v pořádku. Jenže tak to není. Ta stejná netáhla si v další větě stěžují, že nemají na vlastní bydlení.

Nevím, kde se v Čechách bere názor, že (mladí) lidé mají NÁROK na vlastní bydlení. Takový nárok neexistuje, to jen lidé neradi platí nájem, tedy tzv „do cizího“, oni by raději spláceli hypotéku, tedy tzv. „do svého.“ V článku se dále píše, že takoví lidé jsou u nás odsouzeni bydlet do čtyřiceti společně s přáteli ve sdíleném bytě. Netuším, co je na tom špatného bydlet ve sdíleném bytě, dokud si nevydělám alespoň na část ceny bytu a pak si mohu vzít na zbytek hypotéku. Chtělo by to ale, změnit postoj a místo lamentování vzít třeba druhou práci, pokud tedy chce dotyčný za každou cenu byt vlastnit. V Praze činí nájemné garsonky včetně služeb cca 15.000, takže to sice bude velká část výplaty, ale není to nemožné. Pokud ale někomu vadí přesčasy, pak by asi měl fakt zůstat v mamahotelu a nechat se od ní kojit až do smrti.

Evropské statistiky jasně říkají, že je u nás nesmyslně vysoké procento vlastnického bydlení, což je pozůstatek nesmírně pomalé liberalizace nájemného a cen nemovitostí v devadesátých letech. Konečně někdo musí říci nahlas, že vlastnit mnohamilionovou nemovitost není pro chudé, nýbrž pouze pro bohaté. Ještě jednou opakuji: na to žádný NÁROK neexistuje.

Česká televize by mi k tomuto textu v rámci „vyváženého“ zpravodajství nejspíše pustila rozhovor s mou oblíbenou „samoživitelkou“, která má tři děti, neví s kým, ale nikdo z otců neplatí. Má za 2 000 měsíčně gelové nehty, další tři prokouří, ale ráda by děti vzala k moři do Egypta a na vánoční dárky si vezme půjčku od nějaké státem povolené lichvářské firmy. To, že se mění společnost ze zásluhové na nárokovou, je mimořádně nebezpečné! Je třeba se vrátit ke kořenům, jako to dělá Javier Milei!