Atentát

Čím blíže autokracii a diktatuře tím má atentát větší význam, protože odstraněním diktátora může padnout celý režim, je šance na hlubší politické změny.

„Atentát je násilný čin, jehož cílem je usmrtit nebo zranit osobu nebo skupinu osob. Obvykle je atentát motivován politicky, ideologicky nebo nábožensky, v některých případech za ním mohou stát i ekonomické zájmy nebo duševní porucha. Často je atentát spojen s významnými okolnostmi (veřejné místo činu, významná osobnost, přiznání), které mají atentátníkovi dodat důraz a veřejný význam. Až na několik výjimek, které mohou teoreticky být, stejně jako vražda tyrana, eticky i právně ospravedlnitelné, jsou atentáty s následkem smrti obecně považovány za vraždu a jejich provedení za pokus o vraždu.“ Tolik teta Wiki.

Tohle téma po posledních událostech na Slovensku silně rezonuje, takže je jasné, proč mě zaujalo. Zajímavé z té definice je sousloví „právně i eticky ospravedlnitelná“. Umíme si představit, že tohle by platilo pro generála von Stauffenberga, v případě, že by se zdařil atentát na Führera. Představme si to ale opačně: Co kdyby nějaký Nacista ohrozil život W. Churchilla? V obou případech by to mělo dalekosáhlý účinek. Ve třetí říši by se vedení ujal zřejmě někdo z Hitlerova okolí, který by třeba byl podstatně dříve schopen přijmout fakt, že je třeba kapitulovat. Ušetřily by se možná tisíce životů a mnoho utrpení. Co by dělali Spojenci bez Churchilla? Válku by dokončili generálové z obou břehů Atlantiku: Ike a Monty.

Z toho se dá odvodit, kdy má takový atentát cenu. Čím více demokracie, tím obecně menší, zbývají pouze osobní důvody. Čím blíže autokracii a diktatuře tím má větší význam, protože odstraněním diktátora může padnout celý režim, je šance na hlubší politické změny. Spekuluje se, že nejvíce atentátů přežil Fidel Castro, ale kdož ví.

Atentátník musí počítat s tím, že buď samotný násilný akt také nepřežije, nebo skončí na dlouho nebo navždy ve vězení. Pokud to tedy není šílenec, ale rozhodl se obětovat svůj život za svobodu, pravděpodobně tím změní víc než, kdyby obětoval jen sám sebe. Vyvolal by tím sice mediální rozruch napříč svobodným světem, ale s cynickým totalitním režimem to v podstatě nehne. To proto se mohou demokratičtí vládci klidně procházet městem a podávat ruce spoluobčanům, zatímco diktátoři žijí uzavření ve slonovinových věžích se svou paranoiou a musí se stále dívat přes rameno. Nemohou věřit ani svým nejbližším, a to ještě více zhoršuje jejich psychický stav. Nakonec se vždycky najde nějaký ten Brutus, ale někdy to zbytečně dlouho trvá!