Kus odfláknuté práce

Co mě přimělo k tak strohému a urážlivému titulku? Přijela jsem z Německa, zapnu televizi a na ČT1 běží 6. série Soudkyně Amy, dialogy a režie Jindřiška Švecová, vyrobila Cet 21 ve studiu Audiotech v roce 2008. 

Dialogy jsou obratné a docela mluvné, některé herecké výkony - Ilony Svobodové v hlavní roli například - technicky na výši a navíc docela emotivní. Celkový výsledek je přesto trapný. Proč? Protože dialogy nejsou nasazovány, nejsou dostřihávány a pokud, tak špatně. Je to dabing už osm let starý a chci věřit, že v současné době je situace lepší, přesto je na pováženou, že to Česká televize nevidí.

Kořeny diskuse na téma "dostřih nebo ne?" leží velmi daleko v historii, pamětníci si pamatují, ostatním pro poučení připomenu. Základní technický požadavek dabingu je synchron, základní podmínkou synchronu je správné/včasné nasazení.  Jak ho dosáhnout, je kapitola sama pro sebe, která si zaslouží samostatné zpracování.

V kostce: Představme si úkol: když se rozsvítí červené světélko, mám stisknout tlačítko. Někdo reaguje lépe a někdo hůře, záleží na věku, cviku, pohodě, osobním naturelu - čas mezi podnětem a reakcí podnětu však nikdy není nulový. I technicky sebezdatnější dabér nenasazuje bezvadně. Někdo (například Jiří Štěpnička) býval "předpřesný", jemně předbíhal, superkovaný Jirka Prager standardně potřeboval posunout o svá dvě okna dopředu.

Pokud herec dobře zvládne rytmus repliky, pozdější nasazení nijak nevadí - skončí prostě později. Stačí malý posun - a výsledek bude krásně, příkladně synchronní. Pokud ten posun někdo provede. Dělávali to střihači a bývala to veliká práce. Přesně vidět synchron není dáno každému, stejně jako není každému muzikantovi dáno mít absolutní sluch. Výsledek pak střihač kontroloval s režisérem na tzv. "fajnšnitu". I to byla veliká práce a neobešla se bez diskusí. Je to umění plné jemných fines, zejména, pokud není replika natočena zcela bezvadně.

Když se minulé století chýlilo ke konci, přišli někteří méně zasvěcení a méně vnímaví jedinci s tezí, že to "divák stejně nevidí, dva a půl okna si normální člověk nevšimne, tak co... s tím ztrácet čas." Slušně řečeno. Vždyť je to za jedny peníze, s tou dřinou na dostřihu nebo bez ní!  Ušetříme jednu pracovní operaci! A při míchačce se přece dají dialogy trošku "šoupnout", kde by to moc bilo do očí, dáme celý dialogový pás o dvě okna dopředu, no, není to hned lepší?

To byla - a doufám, že už není - běžná a nestydatá praxe. Protože však zvukaři bývají - čest a sláva jim - lidé citliví a hlavy otevřené, začali mnozí "stříhat", nasazovat dialogy sami. Často z lásky k profesi, zadarmo, v noci, aby si nepřipadali jako pitomci. A zjistili, že to vůbec není tak jednoduché, jak to vypadá. Nejlepší z nich se to naučili - no, skoro. Je čas - a to doopravdy je, stačí se podívat, o co vyšší je úroveň synchronu u našich německých sousedů - vzít i u nás v Čechách problém vážně a naučit se s dostřihem pracovat doopravdy, ne jen jak bůh a vždy přetížený zvukař nějak trefí. Není pravda, že na tom nezáleží. Naopak, sebelepší dabing jde divácky do háje - slušně řečeno - je-li špatně nasazovaný.  

Co takhle uspořádat na nějaké neutrální půdě seminář pro zvukaře? (A režiséry , kteří nejsou jen cynickými rutinéry). Dokud je mezi námi v plné síle, ale úplně od vší práce odstavený střihač Jiří Šesták, který má talent, absolutní vid, dělal to krajně obětavě celý život a mohl by mistry zvukaře, kteří tuto práci dělají nyní - někteří také vzdor všemu a s talentem - ještě něco naučit?  Neujal by se toho FITES? Nebo FAMU? Nebo dokonce sama veřejnoprávní televize?