Jak se stydět usilovně

V uplynulém roce vznikla v britsko-americké koprodukci v podobě šestidílného seriálu zbrusu nová adaptace Vojny a míru - přepis, nutně zjednodušený, ale více méně věrný - proslulého románu ne úplně zanedbatelného spisovatele.

Je to dost známá, bohužel také tlustá kniha jistého Rusa jménem Lev Nikolajevič Tolstoj, v níž je celá spousta řečí, které se pro našeho diváka nehodí. Nicméně leč, jsou tam i velmi zábavné, životné - dík řadě divadelních i filmových adaptací v kulturním povědomí tak nějak zdomácnělých - lze říci ikonické postavy: Nataša, Pierre, kníže Bolkonskij - a ty v nás budí zvědavost. Jakpak se s nimi tvůrci popasovali tentokrát?

První díl jsem viděla na FilmBoxLive, což je videotéka společnosti SPI International pro předplatitele. České znění společnost připravila ve studiu Saga TV, jiné titulky na kopii nenajdeme - že by tvůrci měli důvod je neuvést? Dabingforum uvádí alespoň základní herecké obsazení, zjistíme tam i jméno režiséra - Michal Kraus - jméno autora překladu i úpravy však zůstane záhadou. A přitom by nebylo marné je znát - přinejmenším proto, abychom před nimi mohli případné další zájemce o jejich práci varovat.

Hned k prvému psanému titulku

AS NAPOLEON MARCHES EAST, RUSSIA JOINS FORCES WITH AUSTRIA AGAINST HIM

slyší nevěřící ucho česky toto: 

"Jak Napoleon pochoduje na Východ, Rusko proti němu spojí své síly s Rakouskem."

Komu to připadá správné, pozapomněl poněkud - nebo si nestihl uvědomit - že v češtině máme slovesa dokonavá a nedokonavá, která vyjadřují přítomný čas poněkud jinak než v angličtině. Co nám ti zatracení Angličané vlastně chtěli říct?

Napoleon táhne  -  právě teď, a jde o děj neukončený, sloveso nedokonavé  -  na Východ. V důsledku čehož  se Rusové  proti němu spojili - skutek už se stal -  s Rakouskem. Tím by byla dána výchozí situace a my bychom hned v první scéně věděli, proč se Pierre rozčiluje. "Spojit" je sloveso dokonavé. Tvar "spojí" praví, že se Rusové s Rakušany spojí proti Napoleonovi někdy v budoucnu.

Ale nač takové kocání se slůvky, konec konců! Další titulek Petrohrad beztoho utonul v míchačce, zvukař ji zapomněl stáhnout a čas jsou peníze - ne?  (Týž titulek ke konci prvního dílu už není překládán vůbec, tak o co jde!)

Ale přece:

Když už je ta kniha "Vojna a mír" tak tlustá, snad by do ní šlo aspoň nahlédnout.... Ono překládat ruské reálie z anglického textu má svá úskalí. U kohopak je to vlastně na návštěvě nemanželský syn hraběte Bezuchova Pierre? Tomu starému muži, který ze sebe tak protivně páčí svůj neohrabaný, vždy trochu krátký český text, říkají "princ Vasilij". Hm, že by syn krále? Ale v Rusku nemají krále - za Napoleonových dob snad vládl v Rusku car?  A carův syn má titul "carevič"? Tak se to u nás zatím překládalo?

Ale houby, jakýpak carův syn, co by tu dělal! "Princ" je prostě špatný překlad anglického "prince", který je správným překladem ruského slova "kňaz" - a k němu máme běžný český ekvivalent "kníže". Takže ten princ Vasilij je prostě kníže Kuragin, a všechny ty princeznami nazývané dámy budou kněžny, aha, už jsme doma.

Ale to nic, děj běží dál, Pierre už se potkává s (knížetem) Andrejem Bolkonským a zve ho na sklenku slovy: "Dáme drink?"

Andrej odchází do války a jeho kultivovaný přítel Pierre se ho táže, zda se definitivně rozhodl slovy: Už si se rozhodnul?" hlasem podomka na pimprlovém divadle. Och, ne, že by herci tak slavné role zahodili - nikoliv. Oni hrají - dosti nahlas. Výsledek je nesnesitelný. Kde chybí jakási základní kultivovanost, je konec. Sílí podrážděná netrpělivost. Co myslel Kutuzov větou : Byl jsem požádán - nabídnout mu naši kapitulaci?

A když prohlásí : Ustoupíme! - musí mu jeho pobočník opravdu odpovědět: To je jediné, co musíme udělat?

S tou vojnou je to vůbec těžké. Kapitán Denisov - také docela populární postava - se tu nestydí s mastným afektovaným důrazem hlásat: Potřebují nás v první linii. Ale abysme se tam dostali, musíme je prolomit.  Koho, proboha?

Ale někdy je to legrace. Třeba raněný Nikolaj hladí  padlého koně a k tomu konstatuje hlasem pilného účetního: Dobře, chlapče, dobře. Brzy zase budeme na nohou. Pomozte mi, nenechte mne zabít! A nato se vynoří jakýsi pán v uniformě a řekne nahlas a rovně: "Můj malý králíčku, tady ti nikdo neublíží." Jak to ten Tolstoj vůbec myslel?

"Mírové" sekvence tak legrační nejsou. Naiva se těší na rozkošnou dvanáctiletou Natašu, tu úžasnou tryskavě ryzí  -  dostane se mu nudné, protivné a životem protažené nejmíň třicítky, která ta slova tak nějak všechna řekne, docela synchronně, no a, má bejt? Potíž je s "princeznou" Lise, Andrejovou těhotnou manželkou. To je totiž fňukna, pořád pláče - a holenkové, plakat na mikrofon se musí umět. A měla by, má proč, když si vzala někoho tak protivně, studeně prvoplánově arogantního, jako je v českém znění Andrej... A tak  dále a tak podobně. Myšlenky se nám nějak rozbíhají. Nechme toho. Viděla jsem jen první část, sledování dalších dílů se dobrovolně vzdávám. Já mám tu knihu ráda.