Hrůza a lítost

Viděla jsem na DVD nový film Quentina Tarantina  Osm hrozných. V českém znění uslyšíme herce známých jmen i  nepochybných kvalit (Pavel Rímský, Jiří Štěpnička, Zuzana Slavíková...), které mám ráda a vážím si jich. 

Hrůza a lítost se mě zmocnila při pomyšlení, jak tísnivá asi musí být jejich osobní situace, když se propůjčili k takovému prznění práce zahraničních kolegů, k jejíž úrovni nemohou být necitliví. Dabing je specifická forma překladu. Základem překladu je porozumění originálu a jeho tvůrčí interpretace. Opakuji tyto omleté poučky prostě proto, že jsou pravdivé. Není pravda, že je to jedno, že je to každému fuk! Dabing už se přece odráží od cynického dna přezíravě arogantního neumětelství,  získává pozornost mladé generace teoretiků a fandů, už existuje srovnávání výkonů, zájem o hodnocení! Dabing začíná být politickým tématem, má potenciál stát se indikátorem vztahu k češství, českému jazyku a české kultuře. Rodí se skutečná diskuse. V jejím rámci se mi dostalo  nezáludně míněné otázky teoretika: "Jak se to pozná, co vlastně takový režisér českého znění dělá?"  Hledejme tedy spolu odpověď.

Scénář k filmu Quentina Tarantina psal Quentin Tarantino. Předvádí nám osm vyhraněných charakterů - každý má svůj osud, své tajemství, svůj paradox. Vybroušenost  tohoto v podstatě divadelního dialogu tkví v jemnosti, s jakou tato tajemství odkrývá. Přemrštěná absurdita příběhu cílí k nezapomenutelnosti postav, je vyostřeným úhlem reality. Což koření záměrně šokující drsností jazyka.  Docela zábavný oříšek. Nevím, zda si ho autoři českého textu (překlad  Petr Zenkl, dialogy Tereza Klimešová) tak docela všimli. Možná neměli čas, rozhodně odevzdali podivuhodné dílo.   

Wyoming po válce Severu proti Jihu, muži cestující ve sněhové bouři dorazí  k místu, kde se většina děje odehrává. Kapitola nese název Minnie´s Harberdashery, český hlas k tomu praví: Minniina galantérie. Hm? Pohlédneme-li do slovníku, je v současné angličtině první uváděný význam opravdu galanterie. Čteme-li dál  (ve větším slovníku), zjistíme, že staré slovo harberdasher označuje prodejce drobných předmětů. To, co vidíme na obrazovce, je rozlehlé dřevěné stavení se stájemi pro koně, stoly a postelemi pro lidi, pult hokynářství, kuchyně. Tedy jehly a nitě ani omylem, trochu rozumu a vynalézavosti třeba.  (Recenzent ČSFD používá např. slovo "útulna".)

Už v první větě ucho ustrne, když volá vozka na koně: Uháněj!  Přidejte! a dál se sypou doslovné převody z anglického jazyka, jejichž smyslu je těžko porozumět. Třeba:

- No - čmoude - nech to na mě. Ale na mně to není. Jasný?  

- Nějakej důvěřivej? -  Ani moc ne.

-  Nechcete si spolu udělat sněžné anděly?

- A to ti zachrání tvůj zadek!

- Pohni tím shnilým zadkem, sakra! - nebo si tady s tím vším můžeš přestat lámat hlavu!

-  Máš nějakej důvod, abys bránil mě, abych zachránil mojí sestru před oprátkou?

-  Já to vím, seňore Bobe . - Zjišťuju, jestli i ty.

Všechny postavy si důsledně tykají. Což je takové jednoduché. Ty, generále, proč ne. Anglicky se to tak říká.

Pak tu zatrolené sloveso "do" a následující dialog:

- Žerty stranou! Udělejte to!

- Tak jo.

- Tak jo, už jsem to udělal.

- Tak jo.

Zní to odpudivě pitomě - ale pozor, teď už se dostáváme k hereckému vedení. I z tohoto dialogu by bylo  možné vytvořit konverzační perlu, kdyby...  Kdo řekne Quentin Tarantino, říká svébytnost, inteligence, ironie, krutá legrace a chůze po hraně. Provokace, nadhled a náhlá nestydatá lyrika, krev jako barva na plátně a mrazivé průhledy do neřešitelna. Jakpak se s tím vypořádal  režisér českého znění  Jiří Brouzdal?

Opět si nejsem jista, zda si toho všiml. Postavy jsou herecky nerozlišitelné, všechny hlasy více méně zápasí s tím, aby text jakžtakž sedl do synchronu, význam nevýznam. Nebo dokonce podtext? Ale jděte, jí se to?  Zvukař Antonín Němec jim dostřihem příliš nepomohl. Exteriér v jeho pojetí se vyznačuje tím, že na sebe herci nepříčetně řvou, což lhostejnou hereckou machu jen podtrhuje.  Nevíme proč -  že by přeřvávali sněžnou bouři, o které tvrdí, že se blíží? Ale v míchačce slyšíme jen dialog nahluchlých. 

Obzvláštní falší pak vynikají pokřiky na koně.

Hudbu k filmu složil Enzo Morricone, je - jak jméno autora napovídá - velmi jímavá. Dlouhá píseň, která provází  jízdu kočáru, má i jímavá a smysluplná slova, škoda, že není opatřena titulky. Titulky je zato opatřena balada, kterou za doprovodu kytary zpívá  Jennifer Jason Leigh. Šťastnějším (pracnějším a dražším, ano) řešením by bylo píseň i s doprovodem natočit česky. Pak bychom se ovšem nikdy nedozvěděli,  že Daisy v originále zpívá něžným dívčím sopránkem v žalostné neshodě s drsným českým projevem Zuzany Slavíkové, který připomíná spíše lhostejnou hokyni. Svým pojetím tak ubírá celku jednu výraznou barvu, se kterou Tarantino pracuje: erotické napětí.

Přiznám se, že druhou polovinu jsem již nedokázala podrobně sledovat. Je to moc krásný film a doufám, že se dočká i adekvátního českého znění.