Zemanův 28. říjen: rozpačitá předehra, ale nakonec takřka bezchybný výkon

Včera jsme oslavili 100. výročí založení Československé republiky. A byť měli mnozí obavy z toho, jaký exces při nich předvede prezident Miloš Zeman, tyto obavy se ukázaly jako liché.

V souvislosti s chystanými oslavami 100. výročí vzniku samostatného československého státu vyjadřovali mnozí lidé obavy z toho, jak se této mimořádné slavnostní příležitosti zhostí prezident naší země Miloš Zeman. Přičemž se spekulovalo o tom, kolik svých politických odpůrců při nich urazí, kolik vulgárních výrazů do svých projevů zapasuje či zda vůbec bude v jeho silách zvládnout vzhledem k svému zdravotnímu stavu všechny akce, spojené s oslavami státního svátku. Tak aspoň spekulovali ti, kteří mu příliš nefandí, přičemž na různých diskusních fórech vyslovovali i „upřímné“ obavy z toho, že si kvůli osobě současného českého prezidenta opět řízneme mezinárodní ostudu.

K tomu poslednímu zcela jistě nedošlo a naopak to, že na oslavy vzniku Československé republiky dorazili i tak významní světoví politici jako německá kancléřka Merkelová, francouzský prezident Macron či americký ministr obrany Mattis, spíše svědčí o tom, že to s tou obávanou mezinárodní izolací naší země kvůli osobám současného prezidenta či premiéra zase tak hrozné nebude. Pravda, nedorazil nikdo z vrcholných představitelů Evropské unie, ale troufnu si říci, že tato skutečnost většině českých občanů nejspíš zase tak moc nevadila.

Nutno ovšem říci, že předehra k sobotním a nedělním oslavám ze strany prezidenta Zemana skutečně rozpačitá či zbytečně dramatická byla. Tím mám na mysli nepozvání některých jeho odpůrců na předávání státních vyznamenání na Pražský hrad, když k „tradičním nezvaným“ typu rektora brněnské Masarykovy univerzity Mikuláše Beka letos přibyli i někteří Zemanovi permanentní kritici z řad poslanců, jako například Miroslav Kalousek, Dominik Feri či Petr Gazdík. I když lze vcelku chápat, že Miloš Zeman tyto politiky moc nemusí, při takto slavnostní příležitosti by měl být velkorysý i vůči svým odpůrcům, a jeho gesto proto vyvolalo negativní reakce i u některých z těch, co na Hrad pozváni byli.

Při samotných oslavách však už šlo českému prezidentovi stěží něco vytknout (byť nepochybuji o tom, že jeho odpůrci zcela jistě něco najdou). Jeho proslovy při sobotním slavnostním otevření zrekonstruovaného Národního muzea či při nedělní vojenské prohlídce na Evropské třídě byly výstižné a adekvátní významu stoletého výročí vzniku našeho státu. A když se v sobotu v Národním muzeu mezi pozvanými lidmi našel i jeden, který této příležitosti využil k pokřikům typu „Hanba prezidentovi!“, Zeman se nad jeho počínáním povznesl slovy: „Každý máme úroveň, jakou máme. Někdy tuto úroveň předvádíme i při těch nejméně vhodných příležitostech.“

Za zvlášť zdařilý pak hodnotím jeho nedělní projev, přednesený ve Vladislavském sále při příležitosti udělení státních vyznamenání (kdo ho neslyšel, jeho celý přepis najde zde). Šlo o projev vyvážený, ve kterém prezident zmínil význam naší vojenské mise v Afghánistánu, zmínil se o některých významných a zároveň trochu zapomenutých postavách, spojených se vznikem československého státu a obdobím první republiky, mluvil o významu boje proti ekonomické kriminalitě i o konkrétních zásluhách některých vyznamenaných. Jeho brilantní a jako vždy spatra přednesený projev se tentokrát obešel nejenom bez vulgárních výrazů (jak moc udělá například to, když místo výrazu bojovníci proti „ekonomickým zm*dům“ použije termín bojovníci proti ekonomické kriminalitě), ale i bez ostrých útoků na své odpůrce. Jenom škoda, že tomu tak u Miloše Zemana není pokaždé, napadlo nejspíš řadu přítomných ve Vladislavském sále i diváků u televizních obrazovek…

Pokud lze prezidentovi v souvislosti se sobotními a nedělními oslavami něco vytknout, tak jen jako obvykle výběr některých vyznamenaných. Kromě řady těch, kteří si ho nepochybně zasloužili, má totiž asi skoro každý, ať už patří k Zemanovým odpůrcům nebo naopak příznivcům, určité pochybnosti o tom, zda si státní vyznamenání zaslouží i lidé jako například podnikatel Pavol Krúpa, básník Karel Sýs či herec Ivan Vyskočil. Zde by se asi měl prezident pro příště řídit zásadou, že méně někdy znamená více…