Tenistka Emma Raducanuová versus nadějná atletka ze slovenské romské osady

Příběhy nadějných sportovců, kteří to na cestě za vrcholem zpočátku neměli zrovna jednoduché, bývají různé, a ne vždy mají i šťastný konec.

Jméno britské tenistky Emmy Raducanuové většina sportovních příznivců ještě před několika měsíci nejspíš vůbec neznala. A není se čemu divit, neboť před letošním Wimbledonem figurovala až na 338. místě žebříčku WTA. Nedávno však byl tenisový svět svědkem jejího senzačního úspěchu na US Open, když po třech výhrách v kvalifikaci následně vyhrála i sedm zápasů za sebou v hlavní soutěži a celý turnaj ovládla. Stala se tak první tenistkou v historii, která vyhrála turnaj Grand Slamu, ačkoliv se do hlavní soutěže musela probojovat z kvalifikace.
Úspěch osmnáctileté Raducanuové, která na své cestě za titulem neztratila ani jediný set, ocenil celý tenisový svět, a i na českých internetových diskusích jí převážná většina čtenářů složila kompliment za její výkony i sympatické vystupování. Proto mě trochu překvapilo, když jsem pak na internetu narazil na článek publicisty Bohumila Slámy s titulkem Nad „opálenou“ vítězkou US Open Raducanuovou. Když jsem si článek následně rozklikl a přečetl si ho, tak jsem zjistil, že pan Sláma použil příkladu mladé britské tenistky, která se narodila v kanadském Torontu rumunskému otci a čínské matce, ke srovnání s tím, nakolik složité či diskriminující je postavení Romů v naší zemi. Pan Sláma ve svém textu klade v této souvislosti spoustu řečnických otázek, od toho, proč nás Romové nemají rádi a není jim zatěžko nám krást, až po to, proč po 30 letech od Listopadu stále není hotový památník romského holocaustu v Letech u Písku. Rozbor každé z nich by stál za samostatný článek, já se však budu ve své dnešní polemice soustředit především na tu první. Její znění je: „Jak se mohla dcera rumunského emigranta a čínské matky „venku“ tak vyšvihnout?“

Má stručná odpověď na ni přitom zní: za úspěchem Emmy Raducanuové stojí především její talent, obrovská píle a také podpora jejích rodičů. A nemyslím si, že při splnění těchto podmínek by tato sympatická tenistka nemohla obdobného úspěchu dosáhnout i tehdy, pokud by místo ve Velké Británii vyrůstala v České republice, na Slovensku či v jiné středoevropské zemi. Ten, kdo se přistěhuje do cizí země, to vždy má hlavně ze začátku v některých směrech složité. Ovšem mohl bych uvést hned několik příkladů úspěšných sportovců, jejichž rodiče se přistěhovali k nám do České republiky odjinud.

Za všechny bych zmínil šermíře Alexandra Choupenitche, který se narodil běloruským rodičům v Brně a na letošních olympijských hrách v Tokiu senzačně získal pro Českou republiku bronzovou medaili v šermu fleretem. Pro ty, co namítnou, že mít běloruský původ není v naší zemi tak velkým handicapem, jako když má někdo romský či částečně romský původ, zde uvedu ještě další příklad: hokejista Dominik Lakatoš, hrající v současné době extraligu za HC Vítkovice, romský původ má, a přitom to již dotáhl až do české hokejové reprezentace.
Samozřejmě, že ne vždy cesta nadějného sportovce směřuje k takovým úspěchům, jakých dosáhli Emma Raducanuová, Alexander Choupenitch či Dominik Lakatoš. Ale zdaleka ne vždy je pak příčinou toho, proč se to nepodaří, jejich původ. Pokusím se to ukázat na příkladu nadějné romské atletky Annamárie z východního Slovenska.
Tato mladá dívenka, žijící v chatrči v chudinské osadě se svou matkou a sedmi dalšími sourozenci, zaujala slovenskou veřejnost tím, když jako třináctiletá vyhrála běh na 750 metrů, přestože na rozdíl od svých soupeřek absolvovala závod v takzvaných balerínkách. Její úspěch zaujal i tehdejšího slovenského prezidenta Andreje Kisku, který se s ní pak osobně sešel, a vyvolal vlnu solidarity u řady lidí, kteří se jí složili na běžeckou obuv. Dívky se navíc ujal atletický trenér, začala pravidelně trénovat a úspěchy se brzy dostavily: v patnácti letech se stala dorosteneckou mistryní Slovenska v běhu na 1 500 metrů. O jejích úspěších pak referovala mnohá média nejenom na Slovensku, ale i u nás, viz například v článku zde na iDNES.CZ.
Zdálo se tedy, že příběh o „chudé Popelce“ bude mít i tady pohádkový konec, neboť talentovaná Annamária měla nakročeno k úspěšné atletické kariéře. Jenže v jejím příběhu nastal nečekaný zvrat: dívka si našla přítele, ke kterému se nastěhovala a otěhotněla s ním. Záhy na to ji přítel navíc opustil. Šestnáctiletá romská dívenka je tak stále terčem zájmu řady médií, ty však nyní nereferují o jejích sportovních úspěších, nýbrž o tom, zda půjde či nepůjde na potrat a zda její sportovní kariéra bude pokračovat…
Určitě bych nechtěl tímto příkladem jedné nadějné romské atletky něco zobecňovat. Případů, kdy nějaký nadějný sportovec promarnil svůj talent, bychom v minulosti našli mnohem víc, a určitě se to netýkalo jen Romů.  Pouze jsem se ve své polemice pokusil ukázat, že primární příčiny toho, proč to někteří nejenom romští talentovaní sportovci nedotáhnou tak daleko jako Emma Raducanuová, ne vždy tkví v negativním vztahu části naší společnosti k nim.