Školský expert Kartous volá po veřejné diskusi. Jen s těmi, co mají stejný názor jako on

O stavu současného českého školství se vede již několik let veřejná debata. Což je jistě v pořádku a může to být i přínosné. Ovšem pouze za předpokladu, že prostor v ní nedostávají stále stejní lidé. 

Jméno Bohumila Kartouse je nejspíš těm, kteří sledují v médiích veřejné diskuse o školství, dobře známé. Jde o vedoucího komunikace a tiskového mluvčího obecně prospěšné společnosti EDUin, který předtím působil řadu let i ve společnosti Scio. Právě představitelé společnosti EDUin, přestože je jim dáván v mainstreamových médiích poměrně velký prostor, několikrát v minulosti kritizovali, že hlasům jejich „expertů“ je ze strany ministerstva školství málo nasloucháno a nebyli přizváni k veřejné debatě tam či onam.

Otázkou však je, zda představitelům této obecně prospěšné společnosti skutečně jde o veřejnou diskusi, které se může zúčastnit každý, kdo má chuť a má se školstvím patřičné zkušenosti (čímž nemyslím jen to, že sám kdysi chodil do školy, případně že tam v současné době chodí jeho děti nebo vnuci). Když jsem si totiž přečetl článek Bohumila Kartouse Nehledejme ztracený čas, publikovaný 27. 9. v Lidových novinách, tak jsem nabyl dojmu, že konkrétně pan Kartous sice veřejně o školství diskutovat chce, ale nejspíš jen s těmi, co mají stejný či podobný názor jako on.

Hned v úvodu svého komentáře například pan Kartous píše: „Marnost nad marnost, říkám si, když sleduju různé diskuse na téma vzdělávání.Mnohdy překvapí názory jinak vysoce vzdělaných lidí, kteří se nechají unést svým přesvědčením a zcela rezignují na svůj jinak vybroušený kritický aparát. Ostatně, nedávno jsem reagoval na názor zoologa Tomáše Grima, který na stránkách LN vyzýval k tolik oblíbenému návratu do starých dobrých časů, kdy ještě vysokoškolské vzdělání mělo svou hodnotu, již zaručovala exkluzivita jeho dostupnosti pro určitou společenskou elitu. “ 

Schválně jsem si jméno Tomáš Grim zadal do Google a zjistil jsem zhruba následující: jde o dlouholetého vysokoškolského pedagoga, který se však nedávno rozhodl ze školství odejít. Důvody, které ho k tomu vedly, velmi hezky popisuje například v rozhovoru zde. Jako hlavní z nich uvádí bující byrokracii ve školství, neférové jednání u státnic a především to, že ohledně vysokoškolských studentů u nás vyhrává kvantita nad kvalitou. S tou poslední věcí zcela souhlasím i já, a netýká se to jenom škol vysokých: jednou z hlavních příčin stále se snižující úrovně našeho školství je fakt, že mnohé vysoké školy i střední školy s maturitou, aby naplnily svou kapacitu, přijímají ke studiu i uchazeče, kteří k jeho zvládnutí nemají reálné předpoklady. Ale marnost nad marnost, když na to někdo veřejně upozorní, tak je pak experty typu pana Kartouse obviněn z toho, že je milovníkem starých časů a chce, aby vysokoškolské vzdělání bylo dostupné jen pro určitou společenskou elitu…

V druhé části svého komentáře se tiskový mluvčí EDUinu věnuje problematice domácích úkolů ve školách a volá po vědeckých poznatcích o tom, jak domácí úkoly korelují s výsledky vzdělávání, nebo o tom, že domácí úkoly mohou různým dětem pomáhat různě. Vskutku „originální“ poznatek – jen by možná pan Kartous ještě měl poradit pedagogům, jak mají tento problém vyřešit. Domácí úkol, který učitel či učitelka zadá, může opravdu být pro některé žáky zbytečný. Jenže když před třídou například řekne, že Anička, Klárka a Honzík domácí úkol dělat nemusí, protože na rozdíl od zbytku třídy učivo perfektně umí, tak budou logicky Anička, Klárka i Honzík obviňováni z toho, že jim pan učitel či paní učitelka nadržuje. A když kantor nechá domácí úkol pro celou třídu jako dobrovolný, tak ho většina žáků nejspíš neudělá. Případně ho udělají spíše ti, u kterých procvičení učiva ani není třeba, a naopak ti, kteří by to nejvíce potřebovali, se na něj vykašlou (aspoň dle mých zkušeností tomu tak obvykle je).

Poslední část komentáře se pak týká populární inkluze, které je pan Karous náruživým zastáncem a proto se rázně vymezuje vůči jejím kritikům slovy: „Jako největší bizár v tomto směru ovšem vnímám inkluzi. Považte, sbor moudrých hlav okolo hlavy českého státu, z nichž ani jedna pravděpodobně nedokáže definovat, co to vlastně inkluze ve vzdělávání ve skutečnosti znamená, se shodl na tom, že je třeba reformy inkluze. Premiér této země takovým radám asi bedlivě naslouchá, neboť má inkluze plná ústa a neváhá ji vinit ze všeho špatného, s čím se musí český vzdělávací systém vyrovnávat. Pravděpodobně mu ve Finsku, jímž se chlubí, zapomněli sdělit, že jsou jedním z nejvíce proinkluzivních systémů na světě.”

Opravdu nechci do tohoto blogu tahat politiku, ale rozhodně si nemyslím, že by inkluzi a zejména podobu, v jaké byla do českého školství před rokem zavedena, kritizovali pouze „moudré hlavy okolo prezidenta“ nebo premiér Babiš. A ohledně toho Finska – panu Kartousovi zase možná neřekli, že ve Finsku je sice běžné, že handicapovaní žáci chodí do stejné školy jako ti zdraví, ovšem rozhodně to není tak, že by se tam společně učili všechny vyučovací předměty.