Proč je česká společnost rozdělená? A může za to jen současný prezident?

O rozdělení současné české společnosti a jejích příčinách se mluví stále častěji. Proto jsem ani já neodolal a věnoval tomuto tématu můj první letošní blog.

O tom, že je česká společnost názorově stále více rozdělená, se mluví či píše stále častěji. Píší o něm často komentátoři tištěných i internetových médií, mluví se o něm při politických debatách v televizi, včera tomuto tématu věnoval část svého novoročního projevu i předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček.

U projevu pana Vondráčka mě nejvíce zaujala pasáž, v níž vyjádřil politování nad tím, k čemu občas politické debaty sklouznou: „Mě vždy zamrzí, když v politické debatě zaznívají argumenty nikoli věcné a faktické, ale osobní. Když se nezpochybňuje názor a politická pozice, ale její nositel. Když se dává přednost pomstě před dialogem. Když někdo dokonce neváhá narušit nepřekročitelnou hranici a tou je rodina a ti nejbližší. Tyto osobní útoky se přenášejí i na společnost a vytvářejí atmosféru nenávisti a rozkolu.“ (viz odkaz zde)

O pravdivosti těchto slov, zejména poslední citované věty, se totiž můžeme přesvědčit nejenom při televizních přenosech z jednání Poslanecké sněmovny či z politických debat v televizi, ale i na internetových diskusích. I zde totiž k praktikám mnohých diskutérů stále častěji patří místo věcných argumentů například napadání vzhledu svého názorového oponenta, narážky na jeho povolání, věk, v krajních případech i na jeho rodinné příslušníky.  Obvykle nejčastěji k nim dochází v diskusích o politice, zejména pokud blog pojednává o současném českém prezidentovi či premiérovi.

Nechci zde hodnotit, která ze stran je v tomhle směru horší, zda ti, kteří fandí Zemanovi nebo patří k jeho odpůrcům, zda voliči ANO nebo naopak voliči ODS, TOP 09, případně někoho dalšího. Na tom bychom se nejspíš neshodli ani po sebedelší diskusi. Spíše bych se proto zamyslel nad tím, zda hlavní nebo dokonce jedinou příčinou tohoto rozdělení společnosti je opravdu současný český prezident (což obvykle tvrdí jeho názoroví oponenti).

Že na rozdělení společnosti Miloš Zeman určitý podíl má, je určitě pravda, a vyplývá to už jen ze skutečnosti, že při poslední prezidentské volbě hlasovalo ve druhém kole 51,4 % voličů pro Zemana a 48,6 % pro jeho protikandidáta. Kdyby byl poměr mezi vítězem a poraženým jasnější (například 70 % ku 30 %), nejspíš by těch svárů bylo o poznání méně. Jakožto ten, kdo Zemana loni i v prezidentských volbách před 6 lety volil, navíc uznávám, že současné hlavě našeho státu se příliš nedaří plnit jeden z jeho předvolebních slibů již z roku 2013, že bude společnost spojovat a nikoliv rozdělovat. Naopak je poměrně často vůči některým svým názorovým oponentům zbytečně moc agresivní.

Ovšem nepřispívá k rozdělení společnosti v obdobné míře i druhá strana? Ne, že by si Miloš Zeman často kritiku nezasloužil. Ale například snahy některých jeho odpůrců obviňovat ho kvůli všemu možnému z velezrady či vlastizrady, obvykle působí dosti křečovitě. Stejně tak, jako nálepkování Zemanových voličů jakožto příznivců totalitních režimů, lidí s nízkou inteligencí, čtenářů Blesku či diváků TV Barrandov (což nejenom internetoví diskutéři, ale i někteří politologové či komentátoři mnohých mainstreamových médií docela často činí).

Nesvádějme proto vše na prezidenta nebo na kteréhokoliv jiného politika a ať už jsme volili jednoho či druhého, chovejme se k sobě více ohleduplně, vyslechněme a respektujme názor druhého, i když s ním třeba nesouhlasíme. Je to snad do nového roku 2019 přání nemožné?