Domníváte se, že docházka do školy by neměla být povinná a každé dítě by si mělo samo rozhodovat, co a jakou formou se bude učit? Pak byste si s propagátory projektu Svoboda učení určitě rozuměli.
Na zpravodajském serveru Aktuálně.cz jsem narazil na článek s názvem Zrušme povinnou školní docházku, je to vězení, žádá projekt Svoboda učení. Jakožto učitele s více než 25letou praxí mě takový titulek pochopitelně zaujal a článek redaktorky Zuzany Hronové si pozorně přečetl.
A dočetl jsem se v něm například o tom, že projekt Svoboda učení, jehož hlavními propagátorkami jsou Michaela Řeřichová a psycholožka Jana Nováčková, razí nejenom myšlenky typu, že by se ve škole nemělo známkovat, děti by mezi sebou neměly soutěžit, neměly by dostávat žádné tresty typu důtek či mimořádných domácích úkolů, ale ani pochvaly či jedničky za splněný úkol. Propagátorky „svobodného učení“ totiž navíc požadují i zrušení povinné školní docházky a povinného vzdělávání, odluku školství od státu a chtějí, aby o svém vzdělávání rozhodovalo dítě, a ne dospělí. Přičemž tenhle radikální krok paní Nováčková zdůvodňuje tím, že dnešní česká škola, a to v podstatě jakákoliv, je vězení a ostatní tzv. alternativní školy (tedy například Waldorfské či Daltonské školy) jsou prý jen "vězení přetřená narůžovo“.
Když jsem si pak následně vyhledal webové stránky projektu Svoboda učení, tak jsem se v jeho „manifestu“ mimo jiné dočetl: „Podmínkou možnosti převzít plnou odpovědnost za své vzdělávání je svoboda učení, která v ČR není legálně možná. Řešením je úplná odluka školství od státu, jež zahrnuje: zrušení povinné školní docházky a veškeré k tomu návazné legislativy, zrušení veškerých zákonů a regulací, kterými stát školám či rodičům předepisuje, jak mají děti učit a vychovávat, zrušení veřejného financování školství prostřednictvím daní a konečně zrušení všech státem certifikovaných diplomů, nutných k výkonům povolání.“
Začnu tím posledním. Je možné, že zastáncům myšlenky, že stát by se neměl téměř do ničeho plést, se takový nápad může líbit. Ale nevím, kolik z těchto lidí by se pak třeba šlo ochotně léčit k lékaři, který žádný státem garantovaný certifikát, tedy v tomto případě vysokoškolský diplom, nemá. Nebo když je k řadě povolání vyžadované řidičské oprávnění, máme to chápat tak, že představitelé projektu Svoboda učení se domnívají, že něco takového není potřeba a každý zaměstnavatel si sám individuálně posoudí, zda uchazeč o práci umí řídit vozidlo příslušného typu či nikoliv? Nebo pokud je to myšlenou pouze tak, že řidičské průkazy sice zůstat mají, ale stát se nemá plést do podmínek jejich udělování a nechat čistě na jednotlivých autoškolách, jak přísní či mírní při závěrečných zkouškách budou a jakou formou je budou provádět: jsou ochotni představitelé projektu Svoboda učení garantovat, že za takto změněných podmínek nebudou počty dopravních nehod na českých silnicích výrazně narůstat? Já bych si tedy takovou garanci dát netroufl…
Když se pak vrátím k myšlenkám paní Nováčkové a Řeřichové ohledně toho, že děti vědí lépe než dospělí, co je pro ně ve vzdělání důležité, případně, že dítě by mělo dělat jen to, co ho baví a nemělo by do ničeho být nuceno. Když si každý, komu je řekněme 30 a víc, vzpomene na svá školní léta: kdo z těchto lidí je dnes schopen říct, že tehdy dokázal správně vyhodnotit, které znalosti a dovednosti v pozdějším věku potřebovat bude a které nikoliv? Ohledně toho, že by každý měl dělat jen to, co ho baví: předpokládám, že například dělat domácí úklid asi baví málokoho, ovšem rozumný člověk nejspíš uzná, že aspoň jednou za čas je třeba ho provést. A taktéž v téměř každé profesi jsou i činnosti, které málokoho baví provádět (v mém případě je to třeba administrativa, spojená s třídnickými záležitostmi), ale udělat se prostě musí.
Jedna z věcí, která mě u propagátorek Svobody učení nejvíce překvapila, byl pak jejich názor, že zrušení povinné školní docházky by bylo ideální především pro děti ze sociálně vyloučených lokalit, neboť svobodné učení by je nesvazovalo žádnými požadavky a nároky. Rozhodně nejsem zastáncem v současné době propíraného radikálního návrhu ministryně práce a sociálních věcí Maláčové, aby byl rodičům, které neposílají své děti do školy, odebírán příspěvek na bydlení. Ale návrh paní Nováčkové a Řeřichové mi přijde extrémní a nesmyslný zrovna tak.
Projekt Svoboda učení v České republice zatím naštěstí žádnou oporu v legislativě nemá a v článku na Aktuálně.cz oslovení odborníci jeho myšlenky hodnotí například jako „cestu do pravěku.“ Pevně věřím, že tomu tak zůstane i nadále.
