Opravdu je prezident povinen jmenovat ministrem třeba i Ferdu Mravence?

Má prezident republiky právo vyjádřit nesouhlas se jmenováním určitého kandidáta na vládní post nebo je podle výkladu Ústavy vždy povinen jmenovat kohokoliv?

Snaha o výměnu ministra kultury Antonína Staňka a jeho nahrazení kandidátem ČSSD Michalem Šmardou již začíná připomínat nudnou telenovelu. V této záležitosti jsme již byli ze strany premiéra Babiše i předsedy ČSSD Hamáčka svědky mnoha „zásadních“ prohlášení či ujištění o tom, že se řešení dané záležitosti zdárně blíží ke svému konci. Po více než dvou měsících, kdy Staněk (zřejmě na nátlak stranických špiček ČSSD) podal demisi a prezident ji následně nepřijal, však tento ministr na svém postu stále ještě je. Prezident prozatím pouze slíbil, že Staňka k 31. červenci odvolá a o jeho navrženém nástupci Šmardovi rozhodne do poloviny srpna.

Miloš Zeman je bombardován prakticky ze všech stran, že svým otálením v této kauze zjevně porušuje Ústavu, neboť ta prý mluví jasně: když premiér navrhne odvolání kteréhokoliv z ministrů, je tak prezident povinen vždy učinit, a totéž se týká případu, kdy mu premiér navrhne konkrétní osobu na jmenování ministrem. V Ústavě je totiž doslovně uvedeno:
„Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“  (Článek 74)
Případně: „Prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ (Článek 68)

Je výklad těchto bodů jasný a jednoznačný v tom smyslu, že prezident je vždy povinen vyhovět návrhu předsedy vlády, ať by do ministerského křesla navrhl kohokoliv? Dle řady lidí (ať už opozičních politiků, politických komentátorů či běžných diskutérů na internetu) ano. Například předseda Senátu Jaroslav Kubera v tomto týdnu ve svém rozhovoru pro Radiožurnál konkrétně prohlásil: „Mám naprosto jednoznačné stanovisko: i kdyby mu sociální demokracie navrhla Ferdu Mravence, tak ho má jmenovat. Říkám to s plnou vážností, protože to znám z koaličních vyjednávání za léta, kdy jsem v politice.“ (viz odkaz zde)

Samozřejmě, že současný předseda horní parlamentní komory je znám svými bonmoty (a i díky nim je u řady lidí populární), takže úplně vážně či doslovně asi jeho slova brát nelze. Aspoň tedy v tom smyslu, že dle výkladu Ústavy by prezident měl jmenovat i Ferdu Mravence či jinou fiktivní postavu. Otázka ovšem zní: v případě, že by se jednalo o skutečnou fyzickou osobu (která by splňovala určité nezbytné náležitosti, jako například, že se jedná o dospělou osobu, která má české státní občanství, atd.), je opravdu prezident republiky povinen jmenovat kohokoliv?

Představme si například situaci, kdy by se součástí vládní koalice stala nějaká extremistická strana a na post ministra kultury nebo školství by například nominovala člověka, který obhajuje neonacistické názory včetně popírání holocaustu. Případně na post ministra financí člověka, který ani nevychodil všech osm či devět tříd základní školy. Nebo jiný příklad: co když by některý premiér odvolal všechny členy vlády kromě sebe a na jejich místa by navrhl členy své rodiny, ať už by šlo o blízké či vzdálené příbuzné? Je i v takových prezident nucen jednat striktně v duchu toho, co je v Ústavě napsáno, a návrhu premiéra vyhovět?

Samozřejmě, že výše zmíněné případy jsou extrémní, určitě je nelze srovnávat s aktuálním případem, kdy má Miloš Zeman pochybnosti o odborné kompetenci Michala Šmardy na post ministra kultury (a hlavně se mu líbí užívat si role klíčového hráče a dávat tak najevo svou převahu nad ostatními politiky). Ale pokud je prezident opravdu povinen jmenovat na post člena vlády kohokoliv a nepřísluší mu zkoumat, zda dotyčný splňuje aspoň základní předpoklady pro výkon této funkce, proč je vůbec jmenování do funkce (nejenom) ministra prezidentových podpisem podmíněno? Neměli by se v souvislosti s kauzou Staněk politici i ústavní právníci především zamyslet nad tímto paradoxem?