O odložení olympijských her a ruském dopingu

V souvislosti se zprávami o odložení olympiády v Tokiu asi mnozí sportovní příznivci rovněž zaregistrovali ne zrovna šťastný výrok bývalé ruské gymnastky Chorkinové.

Letní olympijské hry, které měly být v japonské metropoli Tokiu zahájeny v červenci letošního roku, byly na základě rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru odloženy o jeden rok. Olympijský oheň tak (doufejme) bude v Tokiu zapálen až 23. července roku 2021.

Jsem přesvědčen, že převážná většina sportovních příznivců i samotných sportovců tohle rozhodnutí přijala jako velmi rozumné. Japonští organizátoři sice do posledních chvil usilovali o to, aby největší sportovní svátek proběhl v původním termínu, a ještě před zhruba 14 dny si nepřipouštěli jeho odklad, nakonec však realisticky uznali, že by to možné nebylo. I když totiž v samotné zemi vycházejícího slunce si vedou v boji s pandemií Covid-19 velmi dobře, je velmi nepravděpodobné či téměř vyloučené, že by do července letošního roku byla situace ve většině evropských zemí či USA natolik příznivá, aby od sportovců či diváků z těchto zemí nehrozilo nakažení ostatních účastníků olympiády.

A i kdyby se náhodou podařilo pandemii koronaviru do léta letošního roku porazit, problém by byl například v tom, že v řadě sportovních odvětví nemohly proběhnout dříve naplánované předolympijské kvalifikace. Nehledě na to, že řada sportovců nemůže nyní kvůli zavedeným karanténním opatřením trénovat, a pokud ano, tak jen ve velmi omezeném režimu. Nezbývá tedy než doufat, že za rok bude situace ve světě zcela jiná, umožní tokijskou olympiádu v červenci 2021 zahájit a její zdárný průběh bude jedním ze symbolů toho, že se lidstvu podařilo zákeřnou pandemii Covid-19 porazit.

V souvislosti s odložením tokijské olympiády nejspíš mnozí zaregistrovali, jak na tuto skutečnost zareagovala bývalá ruská reprezentantka ve sportovní gymnastice Světlana Chorkinová. Dle toho, co je napsáno například v článku zde na iDNES, doslovně prohlásila: „Podle mého názoru se to všechno stalo proto, že neměli právo trestat Rusko ani naše sportovce. Vždyť i v naší hymně se zpívá, že naši zemi chrání Bůh.“ Narážela tím na skutečnost, že dle rozhodnutí WADA (světové antidopingové federace) mělo být Rusku kvůli opakovaným dopingovým skandálům na čtyři roky zakázáno startovat na všech vrcholných sportovních akcích se svou vlajkou i hymnou. Což ostatně pro ruské sportovce platilo už na zimní olympiádě před dvěma lety v Pchjongčchangu.

Byť u Rusů chápu určitý pocit křivdy, pokud je na jejich sportovce ze strany mezinárodních sportovních institucí uplatňován princip kolektivní viny a jsou do jednoho pytle házeni jak dopingoví hříšníci, tak i ti, kterým doping nikdy prokázán nebyl, tato slova někdejší devítinásobné mistryně světa a dvojnásobné olympijské vítězky Chorkinové jednoznačně odsuzuji. Projevovat škodolibou radost nad tím, že kvůli pandemii koronaviru musela být odložena akce, která je pro většinu příznivců největším sportovním svátkem, na který se dlouhou dobu dopředu těší, mi v dnešní době přijde takřka hyenistické.

To píši jako ten, který se zde ruských sportovců v minulosti často zastával, zejména v souvislosti s tím, pokud na ně byl uplatňován výše zmíněný princip kolektivní viny. Přičemž nejenom mně, ale i některým jiným autorům, bylo často v diskusích předhazováno, jak může někdo ty „zlé a nepřátelské Rusáky“ hájit. Kromě toho, že opravdu nejsem zastáncem uplatňování kolektivní viny na kohokoliv, vám nabídnu ještě druhé vysvětlení.

V těchto dnech, kdy snad s výjimkou běloruské fotbalové a hokejové ligy prakticky žádné sportovní soutěže neprobíhají, jsem jako sportovní fanoušek velmi uvítal, že program ČT Sport zařazuje do svého vysílání dokumenty o významných sportovních akcích z minulých dob, ať už jde o fotbalová či atletická mistrovství světa, zimní olympijské hry a další. Minulou sobotu jsem například sledoval dokument o vůbec prvním atletickém mistrovství světa, konaném v roce 1983 v Helsinkách.

A kromě toho, že si člověk osvěžil krásné vzpomínky na vynikající úspěchy československých atletů v čele s Kratochvílovou, Kocembovou či Bugárem (získali jsem tenkrát rekordních 9 medailí), trochu se i pobavil nad způsobem komentování tehdejších sportovních reportérů. Z dochovaných zvukových záznamů je totiž často patrné, že kromě úspěchů československých sportovců (tam je to samozřejmě pochopitelné) prožívali reportéři Československé televize o poznání větší radost v případě úspěchu sportovců Sovětského svazu, NDR a dalších socialistických zemí, než když v některém závodě zvítězil například atlet z USA, NSR či Velké Británie.

A jestliže někteří reportéři a sportovní novináři uplatňují (byť samozřejmě v menší míře) podobně „objektivní“ přístup i dnes, akorát, že v opačném gardu, pak se ani moc nelze divit tomu, že když se dnes ruských sportovců zastávají i ti, kteří dříve ruské či přesněji řečeno sovětské sportovce z pochopitelných důvodů v lásce zrovna neměli. Když si vzpomenu například na sebe, tak jako kluk jsem při hokejových mistrovstvích světa měl kromě výhry naší reprezentace vždy největší radost z toho, pokud se některému mužstvu podařilo porazit sovětskou „Sbornou“…