O čem napsat můj tisící blog?

V rámci mého jubilejního blogu jsem zkusil zapátrat po některých mých starších článcích. Přičemž je docela zajímavé, když si člověk otevře několik let starý text a zjistí, že na své aktuálnosti prakticky nic neztratil.

Pokud statistiky neklamou, blog, který jste si otevřeli, je můj tisící zde na iDNES. V porovnání s některými mými kolegy to pravda zase tak velké číslo není: třeba Jan Dvořák má k dnešnímu dni na svém kontě takřka neuvěřitelných 5306 blogů, Lubomír Stejskal 2511, Jan Bartoň 1663… Všem jistě dobře známý Karel Trčálek jich má zatím „jenom“ 967, ovšem, ten, pokud si dobře vzpomínám, začal blogovat teprve zhruba před 3 lety a vzhledem k jeho produktivitě mě jistě velmi brzy předežene také.

Ale i tak mi ta moje tisícovka přijde jako docela slušné číslo – když jsem zde někdy v červenci roku 2008 napsal svůj první blog (mimochodem, týkal se fotbalového mistrovství Evropy, konaného v tomtéž roce), tak mě nikdy nenapadlo, že jich jednou na svém kontě budu mít tolik. Proto jsem dlouho přemýšlel nad tím, jak svůj „jubilejní“ blog pojat a kterému tématu ho věnovat. Ten, kdo mé články čte delší dobu, asi ví, že „nosná“ témata mám celkem tři: politiku, sport a školství. Proto jsem se nakonec šalamounsky rozhodl, že z každého tohoto tématu vyberu jako vzpomínku některý z mých dříve napsaných blogů.

Blogy o politice bývají zde na iDNES vždy největším jablkem sváru a v diskusích pod nimi to dosti často „vře.“ Jsou takoví čtenáři, kteří se jim dle svých slov zcela vyhýbají, ještě více je však těch, které právě politika přitahuje ze všech témat nejvíc. Proto také mívají blogy o politice obvykle nejvyšší čtenost (spolu s blogy například o sexu) a je tím pádem přece jen snadnější získat u nich vyšší karmu než například u blogů o kočkách. Na druhou stranu, když napíšete blog o kočkách, tak zase máte jistotu, že vás v diskusi nejspíš nikdo nebude kritizovat nebo vám dokonce nadávat, a naopak se od všech „kočkomilů“ (já mezi ně patřím také) dočkáte chvály.

Z moha mých blogů o politice jsem se na ukázku rozhodl vybrat zhruba 3 měsíce starý článek s názvem: Jako vždy objektivní Česká televize to nositeli Puškinovy medaile ihned nandala. Jak jste asi z titulku pochopili, blog je o písničkáři Jaromíru Nohavicovi, který se v médiích stal terčem kritiky nejprve za to, že se v roce 2017 rozhodl převzít z rukou českého prezidenta Zemana vyznamenání Za zásluhy a o rok později pak z rukou ruského prezidenta Putina takzvanou Puškinovu medaili. Přitom by v tomto případě o politické téma vůbec jít nemělo – Nohavica dostal obě zmíněná vyznamenání za své umělecké kvality, a nikoliv kvůli politické angažovanosti. Jenže pro řadu lidí je bohužel důležitější ne to, za co dotyčný vyznamenání dostal, ale od koho jej dostal, což je postoj, který mi téměř 30 let od pádu totality prostě vadí.

Z oblasti sportu jsem vybral blog o veleúspěšné české reprezentantce v rychlobruslení Martině Sáblíkové s názvem Škarohlídové jsou zklamáni – Sáblíková opět vyhrála. Jde o osm let starý text, ovšem jeho základ je aktuální stále. Pojednává totiž o tom, jaké nesmyslné kritiky či „doporučení“ se od některých českých „gaučových“ sportovních odborníků dočkala Martina poté, co na mistrovství světa v německém Inzellu v roce 2011 dojela na trati 3 000 metrů „až“ druhá (přičemž tato kritika zcela umlkla, když o pár dnů později na své oblíbenější trati 5 000 metrů vyjela zlato). Text je aktuální v tom, že podobné kritiky se Sáblíkové od některých „odborníků“ na internetových diskusích dostává prakticky pokaždé, když se jí (třeba i kvůli zdravotním důvodům) úplně nezadaří, zatímco když vyhraje, tak je pak stejnými lidmi téměř vynášena do nebes. V Inzellu se shodou okolností koná rychlobruslařský šampionát i letos a začíná již tento čtvrtek. Martina, zdá se, je po loňských zdravotních potížích opět ve výborné formě a budu jí samozřejmě držet palce. Pokud se jí však náhodou nezadaří, určitě kvůli tomu nebudu psát kritický blog s doporučením, aby toho závodění už nechala.

Školství se zde na blogu logicky věnuji hlavně kvůli tomu, že v něm již více než 25 let působím jako učitel. Asi proto mě úspěch u čtenářů nejvíc těší právě u blogů z této oblasti. Na ukázku jsem zde vybral 2 roky starý blog s názvem Jaké názory je třeba mít, abyste byli v médiích považováni za odborníky na školství. A ani tento blog myslím nic neztratil na aktuálnosti, neboť přístup většiny mainstreamových médií ohledně toho, jakým způsobem informují své čtenáře o českém školství, je bohužel stále stejný.

Tím bych už opravdu skončil, doufám, že jsem tímto mým vzpomínáním čtenáře ani administrátory příliš neznudil a slibuji, že můj tisící první blog již zase bude o něčem novém.