Na ruské sportovce jsou mezinárodní organizace přísné. Na turecké či arabské už nikoliv…

Měří se ve světě sportu všem zemím stejným metrem nebo i zde platí, že jsou si někteří rovnější než jiní?

Jak už asi zaregistrovali i ti, co se o sport příliš nezajímají, výkonný výbor Světové antidopingové agentury WADA rozhodl v pondělí o vyloučení z Ruska z olympijských her i všech mistrovství světa na dobu 4 let. Neznamená to sice, že by se například žádní ruští sportovci nemohli zúčastnit letních olympijských her, které bude v příštím roce hostit japonské Tokio, nebo zimních olympijských her, konaných v roce 2022 v čínském Pekingu, ovšem mohou zde startovat pouze pod neutrální vlajkou, a nikoliv jako reprezentanti své země. (viz odkaz zde)

Co zapříčinilo tak tvrdý trest, s kterým WADA přišla? Především zfalšované záznamy z moskevské antidopingové laboratoře RUSADA, které měly přispět k odhalení rozsahu systematického dopingu v Rusku. Rusko dle tvrzení WADA jejich dodání protahovalo a když už k němu došlo, záznamy údajně nebyly kompletní. Tato skutečnost bohužel svědčí o tom, že v ruském sportu jsou stále činovníci, kteří se snaží dopingové podvody krýt a nepoučili se z toho, jaký tvrdý dopad takové konání na jejich sportovce v posledních 4 letech mělo. Moje otázka přesto zní: je díky tomu ospravedlnitelné kolektivní trestání všech ruských sportovců bez ohledu na to, zda byli do systematické dopingu zapleteni či nikoliv?

Někteří jistě namítnou, že ti „čistí“ přece i na příštích olympiádách či mistrovstvích světa startovat mohou. Ovšem tito sportovci budou muset nejprve prokázat, že žádné podpůrné látky neužívají. Což sice na první pohled zní logicky, ale není to tak jednoduché: sportovci jsou totiž testováni na doping nejenom při závodních startech, ale i během tréninků či soustředění. A v případě toho druhého je to těžko technicky proveditelné, pokud nebudou moci být testováni během jejich pobytu na území Ruska. Ruská agentura RUSADA totiž byla shledána nespolehlivou, proti čemuž asi s ohledem na dřívější skandály nelze mít námitek, ovšem pokud Světová antidopingová agentura WADA nezajistí možnost otestování ruských sportovců jinou mezinárodní agenturou, může to pro mnohé z nich být těžko řešitelný problém. Pokud se tedy nebudou převážnou většinu roku připravovat v zahraničí, na což však ne každý sportovec má dostatek finančních prostředků…

Nemilé je pro sportovce, kterým se podaří svou „čistotu“ prokázat, navíc i to, že nebudou moci startovat v ruských národních dresech a v případě svého vítězství si nebudou moci vyslechnout svou národní hymnu. A jak jsem se dočetl včera zde na iDNES, například ruští boxeři vzkázali ústy svého generálního sekretáře Kremljova, že pokud zůstane trest od WADA v platnosti, olympijských her v Tokiu se nezúčastní. Dle Kremljova jim totiž nejde o medaile, ale především o pocit, že získají nejvyšší poctu pro svou vlast, a navíc nechápou, proč mají být trestání za něco, čeho se dopustili zástupci jiných sportů (dopingové nálezy měli v minulých letech hlavně ruští atleti a biatlonisté).

S tímto jejich argumentem určitě souhlasím. V podobném duchu se ostatně vyjádřil i Český olympijský výbor, který v reakci na trest WADA ústy své tiskové mluvčí Barbory Žehanové prohlásil: „Rozhodnutí Světové antidopingové agentury je za stávající situace očekávané a navazuje na kroky z předchozích let. Proti dopingu je nutné bojovat, ale stejně tak je důležité najít cestu k tomu, aby netrpěli ti, kdo se neprovinili.“

Další věcí, která mě v současné době v souvislosti s přísnými tresty pro ruské sportovce zaráží, je fakt, že na sportovce některých jiných zemí představitelé mezinárodních organizací až tak přísní nejsou, a netýká se to jenom oblasti dopingu. Například ze strany evropské fotbalové asociace UEFA ani po měsíci a půl stále nedošlo k potrestání tureckých fotbalistů, kteří při kvalifikačních zápasech na fotbalové Euro opakovaně salutovali na podporu tureckých vojáků, kteří v té době provedli invazi do Sýrie. Přitom například srbský plavec Čavič byl v minulosti vyloučen z plaveckého mistrovství Evropy kvůli tomu, že po vítězném závodě přišel na stupně vítězů v tričku s nápisem „Kosovo je Srbsko.“ Britské fotbalové týmy pak byly před 3 lety dokonce potrestány za to, že si při mezistátním zápase pomocí symbolů vlčích máků připomněly Den válečných veteránů.

Velmi benevolentní obvykle jsou příslušné mezinárodní sportovní organizace i při trestání sportovců z arabských zemí, kteří odmítají nastoupit proti sportovcům z Izraele a raději zápas proti nim vzdají. A když například íránský reprezentant Sajíd Mollají na letošním judistickém mistrovství světa odmítl takový příkaz uposlechnout, ze strachu o život se již do své země nevrátil a raději požádal v Německu o azyl. Před dvěma lety se pak izraelští šachisté nemohli zúčastnit mistrovství světa v rapid šachu, neboť pořádající Saúdská Arábie jim odmítla udělit víza.

Jak vidno z uvedených příkladů, ne všem zemím se dnes měří na mezinárodní půdě stejným metrem, a zdaleka to neplatí jen ve sportu…