ME v atletice – kam se poděla pověstná německá preciznost?

Váznoucí doprava na stadion, příliš dlouhý čas, který museli atleti strávit před startem závodu ve svolavatelně, ne úplně nejlépe sestavený časový harmonogram – na tohle nebyl člověk u Němců dříve zvyklý…

Když Berlín hostil před 9 lety atletické mistrovství světa, navštívil jsem ho tenkrát jako divák. Kromě tehdejších fenomenálních výkonů jamajského sprintera Usaina Bolta i některých dalších atletů jsem byl tenkrát nadšený i z toho, jak precizně zvládli šampionát němečtí pořadatelé. Akce se konala na velmi hezky zrekonstruovaném olympijském stadionu, ceny lístků byly téměř lidové, pořadatelé byli vůči návštěvníkům velmi přívětiví a perfektní organizaci si tehdy v médiích pochvalovali i samotní sportovci.

Pro letošní evropský šampionát, který v německé metropoli skončil včera, lze v řadě směrů slova chvály nalézt také. Stadion v Berlíně je dle televizních záběrů hezký stále a většinu z 6 soutěžních dnů byl z velké části zaplněn. A i když osobnost typu Usaina Bolta současné atletice chybí, diváci, ať už přímo na stadionu nebo u televizních obrazovek, mohly vidět v řadě soutěžních disciplin vynikající výkony. Za všechny bych jmenoval například nedělní závod tyčkařů, v němž hned 2 závodníci překonali šestimetrovou výšku, vynikající výkony teprve sedmnáctiletého norského atleta Jakoba Ingebritsena, který vybojoval zlaté medaile v bězích na 1500 i 5000 metrů, nebo napínavý mužský závod na 110 metrů překážek, v němž o vítězství Francouze Matinotta-Lagarda před Rusem Šubenkovem rozhodovaly tisíciny sekundy. A i když to z pohledu našich atletů nejprve vypadalo téměř na Waterloo, nakonec se i čeští sportovní příznivci dočkali 3 medailových radostí díky oštěpařce Ogrodníkové, chodkyni Drahotové a maratonské běžkyni Vrabcové-Nývltové.

Na adresu německých pořadatelů se však letos nesla spíše kritika. Atleti si stěžovali na příliš dlouhou dobu, kterou museli před startem svých závodů strávit ve svolavatelně (prostor před vstupem na atletický stadion, kde už není možné se rozcvičovat), dle některých očitých svědků vázla doprava na stadion (o těchto problémech mluví například český sprinter Zdeněk Stromšík v rozhovoru zde). Nepovedl se ani samotný závěr šampionátu, kdy start posledního závodu – mužské sprinterské štafety musel být o téměř půl hodiny posunut kvůli řešení protestů proti diskvalifikaci polské štafety. K čemuž by nemuselo dojít, pokud by pořadatelé sestavili racionálněji časový harmonogram a štafetové rozběhy by proběhly (tak jak je to na vrcholných akcích obvyklé) již den před finálovým závodem.

Když bych měl z pořadatelského hlediska srovnat včera skončené mistrovství Evropy v atletice v Německu s nedávno proběhlým fotbalovým mistrovstvím světa v Rusku, tak jsem nucen konstatovat, že „zaostalé“ Rusko obstálo jako pořadatel mnohem lépe. Přestože uspořádat měsíc trvající fotbalový šampionát, který probíhal v celkem 11 ruských městech, je nepochybně mnohem náročnější než uspořádat týden trvající atletický šampionát, snad jediným problémem, který v Rusku během šampionátu nastal, bylo to, že v moskevských restauracích zpočátku brzy docházelo pivo. Je ovšem možné, že pro naši veřejnoprávní televizi a některé zdejší šiřitele „pravdy a lásky“ bylo podstatnější to, že v Německu nebylo během evropského atletického šampionátu zakázané demonstrovat…