Je důležité zkoumat, kolik členů té či oné organizace je bělošského, černošského nebo asijského původu? Zatímco u nás něco takového většina lidí stále považuje za absurditu, V USA už jsou tyto věci takřka na denním pořádku…
Zhruba před týdnem byly v Los Angeles předány filmové a televizní ceny Zlatý glóbus. Jde o tradiční oceňování nejlepších filmů za předchozí rok, jehož první ročník proběhl již v roce 1944. V souvislosti s letošním slavnostním večerem, který proběhl ve znamení nutných epidemiologických opatření, však nebyla hlavní pozornost věnována tomu, kdo si odnesl cenu za nejlepší film, seriál, mužský či ženský herecký výkon apod.
Jak je psáno například na stránkách České televize zde (tématu se dále věnovala i redaktorka Mirka Spáčilová v komentáři zde na iDNES), dva dny před slavnostním vyhlášením způsobilo velký rozruch zjištění, že Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu, která o cenách každoročně rozhoduje, má aktuálně 87 členů a ani jeden z nich není černoch. O rozruch se postaral reportér amerického časopisu Variety, který také upozornil na skutečnost, že letos nebyl v kategorii nejlepší film nominován žádný černošský snímek…
Marná sláva, hollywoodská asociace si to u zastánců politické korektnosti nevyžehlila ani tím, že letos zejména v hereckých kategoriích ocenila řadu Afroameričanů. V duchu trendu moderní doby proto obratem vydala prohlášení, ve kterém slíbila rychlé zjednání nápravy: „Jsme plně odhodláni zajistit, aby naše členství odráželo všechny světové komunity, které milují film, televizi a umělce, kteří je inspirují a vzdělávají. Chápeme, že musíme zapojit černošské členy, stejně jako členy z dalších nedostatečně zastoupených prostředí, a okamžitě budeme pracovat na uskutečnění akčního plánu, abychom co nejdříve dosáhli těchto cílů.“
Vzhledem k tomu, že se událost stala v USA, něco takového už řadu lidí dost možná ani příliš nepřekvapí. V zemi, kde jedna z nejznámějších univerzit čelí obvinění z toho, že při přijímání ke studiu byli v rámci pozitivní diskriminace zvýhodňováni Afroameričané a Hispánci na úkor uchazečů z řad bělochů a Asiatů (viz odkaz zde) nebo kde se občas stane i to, že někdo musí být propuštěn ze zaměstnání jen kvůli tomu, aby byly dodrženy povinné kvóty pro zaměstnání určitého počtu osob afroamerického původu, není nic zvláštního na tom, když někdo zkoumá, zda v té či oné komisi jsou v dostatečné míře zastoupeny osoby všech rasových či etnických skupin.
Jenom se tedy ptám: kam až tato politická hyperkorektnost jednou povede? Dojde snad v budoucnu i k tomu, že v rámci politické korektnosti bude třeba bedlivě zvažováno, kolik je mezi nominovanými členy amerického národního týmu ve fotbale, hokeji, basketbale či atletice bělochů a kolik naopak Afroameričanů, Hispánců, Indiánů či případně sportovců asijského původu? Přece mezi sportovními fanoušky jsou zástupci všech uvedených skupin, tak by žádná z nich neměla být diskriminována! Zatím je běžnou věcí, nad kterou se nikdo nepozastavuje, například to, že zatímco v americké sprinterské štafetě v atletice jsou zpravidla čtyři černoši, v plavecké štafetě USA jsou obvykle čtyři plavci bílé pleti. Ovšem za pár let, kdo ví…
Samozřejmě, že tyto americké starosti o politickou korektnost by nemusely lidi v České republice či jinde v Evropě nikterak trápit, pokud by se z „kolébky demokracie“ poměrně rychle nerozšiřovaly i do mnoha jiných zemí, evropský kontinent nevyjímaje. O čemž svědčí například to, jak rychle se i v řadě jiných zemí v nedávné minulosti objevili nadšení podporovatelé hnutí Black Lives Matter či kampaně Me Too.
