Z mnohých školících středisek, vybudovaných převážně z evropských fondů, se postupně staly kanceláře, podnikové jídelny, sklady či ubytovny.
Výbor Evropského parlamentu pro rozpočtovou kontrolu chce důkladně prověřit český systém udělování dotací na výstavbu školících středisek pro zaměstnance. Tuto informaci jsem se dozvěděl dnes ráno na Radiožurnále (viz odkaz zde), který jsem měl puštěný v autě při cestě do práce.
Jak reportéři Radiožurnálu zjistili, na výstavbu či vybavení takových školících středisek poskytl v minulosti náš stát z evropských dotací celkovou částku vyšší než tři miliardy korun. Řada z nich už ovšem účel, pro který byla postavena, dávno neplní. Z mnohých z nich si firmy udělaly kanceláře, podnikové jídelny či ubytovací zařízení. Řada firem pak ubytovací zařízení pronajala jinému subjektu, některé je rovnou prodaly.
Jak je něco takového možné? Je to velmi jednoduché – podmínka českého ministerstva průmyslu a obchodu totiž byla nastavená tak, že firmám stačilo udržet vybudované školící středisko v provozu tři roky, a pak s ním mohli de facto naložit tak, jak uznali za vhodné. Navíc ani to, jak často a v jakém rozsahu probíhala v daném objektu firemní školení, stát nijak zvlášť usilovně nekontroloval – dle zjištění reportérů Radiožurnálu ministerstvo něco takového přímo kontrolovalo jen zhruba v každé desáté firmě. U zbytku se ministerští úředníci spokojili s tím, když jim bylo příslušnou organizací nahlášeno, že nějaké školení v tom či onom termínu proběhlo.
S ohledem na to, že projekty, umožňující udělování dotací na školící střediska, u nás běží již od roku 2007, mi přijde absurdní, že toho, jak „kocourkovsky“ jsou občas nejenom v této oblasti evropské dotace přidělované, si někdo z chytrých hlav v Bruselu všiml až letos. Německá europoslankyně Monika Hohlmeierová, která je v Evropském parlamentu předsedkyní výboru pro rozpočtovou kontrolu, nyní Čechům hřímá, že takto nastavené podmínky jsou naprosto nepřijatelné a vyžaduje, aby doba, po kterou dotovaná budova povinně slouží původnímu účelu, byla mnohem delší, než jsou tři roky. V řadě jiných členských států EU tomu tak již dávno je.
Určitě nechci v tomhle případě házet veškerou vinu jenom na Brusel. České ministerstvo průmyslu mělo podmínky, spojené s čerpáním dotací, již dávno nastavit přísněji. Těžko říci, zda naivně věřilo v poctivost všech majitelů firem nebo se řídilo zásadou: ať se ty evropské peníze prostě nějak utratí a stát tak prokáže schopnost čerpat evropské dotace.
Jenže primárně by tento problém vůbec nevznikl, pokud by systém přidělování evropských dotací byl nastavený mnohem smysluplněji a umožňoval použít je na opravdu potřebné věci. Znám to i ze školství, kde pracuji. I tam se spousta evropských peněz často čerpá na různá školení, jejichž přínos je pro pedagogy téměř nulový. Případně na tvorbu vzdělávacích internetových portálů, na kterých pak žádné užitečné informace nenajdete. Zatímco získat evropské peníze například na modernizaci výpočetní techniky, nákup nových přístrojů do laboratoří nebo na potřebné opravy školních budov je zpravidla mnohonásobně složitější.
