Inkluze ve vzdělávání slibovala také lepší péči o nadané žáky, realita je zatím jiná…

Za necelé tři roky od doby, kdy začala platit takzvaná inkluzivní vyhláška, se péče o mimořádně nadané žáky na českých školách příliš nezlepšila. A na vině jsou jako obvykle učitelé…

Téma inkluze bylo od doby, kdy byla v září 2016 naplno spuštěna takzvaná inkluzivní vyhláška, mnohokrát propíráno v médiích především v souvislosti s péči o děti, postižené určitým handicapem. Málokdo však ví, že součástí inkluze ve vzdělávání by mělo být i zlepšení péče o děti mimořádně nadané. Alespoň něco takového před třemi lety slibovali ti, co nejhorlivěji spuštění takzvané inkluzivní vyhlášky prosazovali.

Jaká je dnes realita, o tom jsem se dočetl v sobotní MF DNES v článku s výstižným titulkem „Inkluze: mimořádně nadané děti mají smůlu“ (v elektronické podobě na iDNES článek k dispozici zatím není, pouze jsem nalezl část jeho textu zde na serveru Česká škola). V textu v MF DNES se píše o tom, že mimořádně nadaných dětí je v současné době evidováno ve školních statistikách zhruba 1 500, podle toho, jaké procento nadaných lidí v populaci obvykle bývá, by jich však mělo být nejméně 30 000. Přičemž na vině jsou (jako obvykle) učitelé, neboť prý nedokáží nadané děti rozpoznat.

Že čeští učitelé mohou dle mnohých novinářů, různých vzdělávacích odborníků i části veřejnosti prakticky za všechno, co se v našem školství nepodaří, na to už jsem si dávno zvykl. Například jsou prvně kritizováni za to, že své žáky údajně přetěžují velkým množstvím domácích úkolů, načež pak někdo zjistí, že dle nějakého mezinárodního průzkumu jich v porovnání s ostatními zeměmi naopak dávají příliš málo, a jsou kritizováni opět. Zrovna tak se v médiích často dočítáme, že čeští učitelé učí nemoderně, jsou příliš konzervativní, nezvládají práci s problémovými žáky, atd. Jaké tedy překvapení, když se člověk dočte v novinách, že neumějí pracovat ani s žáky nadanými…

Jenom by mě zajímalo, kolik z těch největších kritiků stálo někdy za katedrou a dovedou si představit, co to je mít ve třídě až 30 žáků, kteří jsou různě nadaní a mají samozřejmě i různé zájmy. Aby se každému z nich mohl pedagog individuálně věnovat, musel by jich mít ve třídě několikanásobně méně. A někde na prvním stupni základní školy opravdu není vždy jednoduché mimořádně nadané dítě včas rozpoznat. Ono ne vždy se ten žák pozná například podle toho, že na rozdíl od svých spolužáků umí již na začátku první třídy číst a psát. Třeba takový Albert Einstein, jeden z největších géniů v historii lidstva, začal mluvit až ve svých čtyřech letech a číst v sedmi letech. Ne vždy také může být spolehlivou metodou rozpoznat něčí nadání podle výše jeho IQ testu. Některý žák totiž může být mimořádně nadaný jen v určité oblasti a při testu ztrácet body například kvůli své nižší sociální inteligenci.

A ani když se v současné době u někoho mimořádné nadání rozpozná, nemají dle toho, co se v článku v MF DNES píše, mimořádně nadané dítě a jeho rodiče ještě vyhráno. K tomu, aby škola finanční prostředky pro takové dítě dostala, je totiž potřeba nejenom spousty papírování, ale paradoxně i toho, aby kromě svého talentu mělo dítě i nějaký handicap. Tedy když se například zjistí, že žák je mimořádně nadaný na matematiku a fyziku, ale nejde mu naopak čeština, případně má problémy s chováním. Nebo kvůli tomu, že není manuálně zručný, nedosahuje moc dobrých výsledků v pracovní výchově. Přičemž stát v rámci inkluze nepřispívá na rozvoj té oblasti, v které je žák nadaný, ale naopak toho, co mu nejde.

I tento uvedený příklad bohužel ukazuje, že bylo velkou chybou, když v roce 2016 tehdejší ministerstvo školství i přes varování mnohých učitelů (ať už speciálních nebo běžných škol), rodičů i části politiků, kteří upozorňovali na to, že věc není dobře připravena a příslušný zákon je v mnoha směrech nedomyšlený, inkluzi ve vzdělávání spustilo.