Fotbalistky USA schytaly kritiku za vysokou výhru. Názorná ukázka absurdity dnešní doby...

Je projevem neúcty k soupeři, pokud ve fotbale či jiném sportu některý tým nasází svému protivníkovi více gólů než je obvyklé? A měl by se kvůli něčemu takovému opravdu omlouvat?

Na fotbalovém mistrovství světa žen, aktuálně probíhajícím ve Francii, se zrodil v základní skupině výsledek, se kterým se spíše než ve fotbale setkáváme častěji například v softbale nebo ragby. Americké fotbalistky totiž deklasovaly své soupeřky z Thajska v poměru 13:0. Místo slov uznání se však hráčky USA dočkaly od bývalého amerického reprezentanta ostré kritiky. Jak je psáno například zde na iDNES, bývalý americký fotbalový reprezentant Taylor Twellman své krajanky dokonce nepřímo vyzval k tomu, aby se po zápase svým asijským soupeřkám omluvily, když na svůj twitterový účet napsal: „Oslavování devátého gólu v mých ústech zanechalo hořkost. Jsem zvědavý, jestli se za to po zápase někdo omluví.“

Jakožto sportovní příznivec nemohu nad těmito úvahami jinak, než kroutit hlavou. Proč by se probůh měl někdo omlouvat za to, že projevil přirozenou radost po vstřelené brance na mistrovství světa? Samozřejmě, že za stavu 5:0 a více se už nejednalo o góly takové důležitosti, jako by byl například gól za nerozhodnutého stavu při semifinále nebo finále šampionátu, ale pro některé hráčky to mohla být první branka na mistrovství světa v jejich fotbalové kariéře. A navíc i skóre může hrát v základní skupině při rovnosti bodů důležitou roli.

Pokud se někomu zdá výsledek zápasu 13:0 na mistrovství světa ne úplně důstojný, tak by za něj neměl kritizovat hráčky vítězného mužstva, ale naopak hrací systém, díky němuž se na šampionát dostanou i týmy, které tam výkonnostně nepatří. Ostatně, něco takového není zdaleka jen specialitou ženského fotbalového šampionátu. Když si vzpomeneme například na nedávné mistrovství světa v ledním hokeji, tak například hokejisté Itálie či Velké Británie zde také dostávali mnohagólové příděly, přičemž Italové měli po šesti odehraných zápasech skóre 1:45 (přesto se nakonec v nejvyšší skupině zachránili, neboť ve svém posledním zápase šťastně zdolali na nájezdy Francii…) U nás naštěstí ještě nejsme tak daleko jako v USA, takže po výhře našich hokejistů 8:0 právě nad Itálií české reprezentanty nikdo nekritizoval za to, že svým italským soupeřům nasázeli těch gólu zbytečně moc a dokonce se po nich i radovali.

Jenže k takovým absurditám, jakou byla kritika amerických fotbalistek za jejich vysokou výhru, dochází v dnešní době stále častěji, a zdaleka nejenom ve sportu. Například ve školství, kde působím již více než dvacet pět let, začínají někteří psychologové či vzdělávací odborníci s „moderním“ myšlením prosazovat trend, aby děti mezi sebou příliš často nesoutěžily, a kritizují jako špatné pořádání různých soutěží, neboť dle nich není správné poměřovat výkony různě vybavených individualit stejnými metry. Navíc je dle nich riziko v tom, že výsledky soutěže přinesou radost jenom někomu, zatímco mnoha jiným dětem mohou způsobit trauma.

Samozřejmě, že při jakémkoliv zápolení, ať už jde o soutěž v matematice, přírodopise, piškvorkách či šplhu na laně, vždy někdo vyhraje a někdo prohraje, někdo musí skončit první a někdo naopak poslední. Ale je tohle opravdu racionální důvod k tomu, proč raději žádná soutěžení ve školách nepořádat? Já si myslím, že nikoliv, a naopak by mi přišlo absurdní, kdyby si žáci například jen přišli vyzkoušet své znalosti ze zeměpisu bez toho, že by byl vyhlášen vítěz, případně si zahráli mezitřídní turnaj ve fotbale či florbale bez toho, že by se počítaly vstřelené góly. Ale při trendech dnešní doby to možná bude za x let úplně přirozené…