Byl vznik Československa chybou a opravdu není dnes co oslavovat?

Dnes je tomu přesně 100 let, kdy byla vyhlášena samostatná Československá republika, a proto se nejenom v Praze chystají velké oslavy tohoto výročí. Jsou však i takoví, kteří mluví o tom, že vlastně není co slavit.

Vzhledem k dnešnímu datu snad ani nebylo možné zvolit jiné téma tohoto blogu. Jak totiž jistě všichni vědí, dnes je tomu přesně 100 let, co v Praze došlo k vyhlášení samostatného československého státu a tím i definitivnímu rozpadu Rakouska-Uherska. A i když Československo jako takové dnes již neexistuje, neboť k jeho definitivnímu rozpadu došlo v roce 1992, kdy se Češi a Slováci pokojnou cestou rozešli a od 1. 1. 1993 vznikly dva samostatné státy Česká republika a Slovenská republika, určitě je dnešní výročí pro oba národy významné, a proto stojí za to si ho nějakým způsobem připomenout.

K mému překvapení je však i dost takových (a nemyslím tím jen některé zdejší kolegy blogery), kteří mluví o tom, že vlastně není co slavit, neboť vznik samostatného československého státu byl hrubou historickou chybou, a kdybychom v roce 1918 zůstali ve společném svazku s Rakouskem, bylo by nám dnes mnohem lépe. I když si tím možná trochu kazím hezkou sváteční neděli, nakonec mi to nedalo na takové úvahy nereagovat.

Vzhledem k tomu, co náš stát potkalo v letech 1938, 1948 či 1968 (tedy shodou okolností v letech, jejichž kulatá výročí si letos rovněž připomínáme), je možná skutečně oprávněné spekulovat nad tím, zda jsme raději neměli v rakouské monarchii setrvat. Ale nikdo není jasnovidec a spekulovat nad tím, jak by se v takovém případě naše dějiny vyvíjely, je asi stejně smysluplné, jako donekonečna spekulovat nad tím, jak by se vyvíjel včerejší semifinálový zápas naší tenistky Karolíny Plíškové, kdyby za stavu 6:0, 2:0 a 40:15 v její prospěch dokázala udržet své podání a jít v druhém setu do vedení 3:0. Možná, že by to odpor její americké soupeřky definitivně zlomilo, a do dnešního finále by místo Stephensové postoupila Plíšková, ale možná také ne. Nikdo zkrátka není jasnovidec, aby něco takového mohl tvrdit s jistotou, a to samé platí i ohledně historického vývoje Čechů a dalších národů.

Fakta jsou nicméně taková, že po roce 1918 se podařilo udělat z nově vzniklého Československa republiku s parlamentní demokracií, která zaznamenala významné hospodářské úspěchy: byla to země s rozvinutým průmyslem, přičemž zejména obuvnický a textilní průmysl patřil k nejvyspělejším na světě, a i proto bylo Československo v tehdejší době devátým nejbohatším státem světa. Sice ho, tak jako i převážnou většinu jiných evropských států citelně poznamenala hospodářská krize začátkem 30. let, koncem tohoto desetiletí se však československá ekonomika začala opět dostávat do původní kondice. Tehdy však, jak všichni víme, došlo k Mnichovské dohodě či spíše zradě, odstoupení českého pohraničí Němcům a následně i rozpadu Československa. Co se pak dělo následujících 50 let, na to jistě příliš důvodů vzpomínat s radostí nemáme…

Když se však na náš stát podíváme dnes – je opravdu třeba plakat nad tím, že společně s Rakouskem bychom byli někde jinde? Opět jsme demokratickým státem, a byť někteří v případě, že volby nedopadnou dle jejich představ, často mluví o ohrožení demokracie a možném návratu totality, reálně nám nic takového nehrozí. A byť naše průměrná mzda zdaleka nedosahuje výše té rakouské, životní úroveň většiny obyvatel stále roste, pokračuje hospodářský růst a nezaměstnanost je u nás v současné době nejnižší v celé Evropské unii. Máme navíc řadu úspěšných vědců, sportovců, umělců i podnikatelů, na které můžeme být právem hrdi. Proto dle mého názoru není na místě projevovat v den stoletého výročí vzniku nezávislého samostatného státu jakési své „čecháčkovství“ řečmi o tom, že v dnešní den není co oslavovat.