Zbyly jen večerníčky

Sedmdesátá léta minulého století nebyla jednoduchým obdobím. Za zmínku však stojí, že až do roku 1978 nebyl zaváděn letní čas. Tehdy se dalo prožít něco, co my už možná nikdy neprožijeme. Tenkrát se dny prodlužovaly i zkracovaly plynule.

Život v Československu 70. let nebyl zrovna peříčko. Probíhala tzv. normalizace – to obnášelo stranické i společenské čistky, utužování cenzury, rušení mnoha spolků, přeřazování lidí do jiných profesí (občas i do kotelny), vylučování ze škol, represe vůči církvím, demolice »slabých lokalit« (třeba část pražského Žižkova a Chodova) a nakonec i hospodářský úpadek. Československý stát byl plně závislý na Sovětském svazu a lidem se zdálo, že komunisté zůstanou u vesel navždy.

A ze zahraničí přicházely i špatné zprávy: nová arabsko-izraelská válka, nástup Pinochetova režimu v Chile, převrat v Kambodži a následná Pol Potova genocida, ropná krize.

Připouštím však, že ta doba byla fotogenická – ladné křivky designu spotřebního zboží, elegantně vyčesané kštice dam, křeslo a květinový stolek v bruselském stylu atd.

V této nelehké době vznikla řada večerníčků, uznávaných a oblíbených i dnes – v době 3D animací. Namátkou třeba Rákosníček (1. série – 1976), O hajném Robátkovi (1978), O makové panence (1971), Pohádky z mechu a kapradí (některé série, 1971-2), Říkání o víle Amálce (1975), Krteček (některé série, 197_) a samozřejmě legendární Maxipes Fík (1. série, 1975) a nesmrtelné Krkonošské pohádky (1. série, 1974). Večerníčková tvorba zažila v 70. letech svůj vrchol. Tvůrci moderních večerníčků by často mohli jen závidět…

Dokud nebyl zaváděn letní čas, bylo možné sledovat čarovné divadlo – postupné prodlužování a zkracování dne. Byl to cyklus každým rokem opakovaný, a přesto jedinečný a okouzlující.

Skončila zima, přišlo jaro, to pomalu přešlo v léto, a léto poté přešlo do barevného podzimu. A nebo takhle: Roztál sníh, všude bylo plno květů, přišel čas třešní a nakonec barevný »ohňostroj« listů. Příroda ukázala to nejlepší a pak se uložila ke spánku. To vše bylo doprovázeno přirozeným prodlužováním a zkracováním dne. Tento děj dokresloval ten odvěký cyklus vzniku a zániku. Stačilo si říct: "Ono to samo…" A tahle věta je prvním krokem k hledání Boha.

Ten cyklus krásně vystihl slovenský klasik Ľudovít Štúr: "Po každom lete nastane v prírode jeseň a napokon zima, a táto postupnosť sa objavuje aj vo svetových dejinách. Národy ukonané horúčavou a prácou opúšťajú postupne javisko dejín a nasleduje dejinný nečas, duchovná zima, ktorou sa končí jeden život... Vývoj ľudstva napriek tomu pokračuje, večné pravdy sa nerúcajú, naopak: Tak ako sa s príchodom jari príroda po zime prebúdza do bohatého života a začína s obnovenými silami, podobne je tomu aj v živote ľudstva."

Lidé měli svůj svět. A třebaže ten svět byl omezený, mohli v něm být šťastni. Uvedu zde kousek šansonu ›Já kvůli tobě stvořil svět‹ (text Pavel Cmíral):

»Dej mi chvilku, tak dva dny

a spatříš zázrak úžasný.

Co slíbím, plním vždycky hned.

Já kvůli tobě stvořil svět.

Byl v barvách tvých, péřových

a v horkém písku ležel sníh,

strop nebe zářil glazurou,

ten svět měl mízu pod kůrou,

v něm všechno kvetlo v pravý čas

a já byl šťastný pod obraz…«

Anebo, že by to bylo tak, jak píše Ľudovít Štúr?: "Kto žije duchom, v tom žije celý svet; a on v celom svete."

Přišel rok 1979 a s ním letní čas. Rubikon byl překročen a cesta zpět (zdá se) není. V posledních třech desetiletích jsou dny roztrhané: březen  »bum a je světlo«, říjen  »bum a je tma« (odpoledne). Dvakrát ročně slýcháme a čteme, že zítra už slunce vyjde i zapadne jindy.

Novináři stále nepochopili, že (v naší době) není žádný čas předurčený pro zimu, a tak píší o tom, že "začíná platit zimní čas". Ten se sice nepoužívá od roku 1947, ale komu není rady, tomu není pomoci.

Naše společnost už je jiná než v roce 1978. Jsme obklopeni technikou, můžeme svobodně volit, do ciziny můžeme vyjet bez výjezdních doložek, devizových příslibů a vstupních víz; ale nechybí nám něco? Nejsme příliš vzdáleni od všehomíru? Nestýská se nám po době, kdy o čase nerozhodovali politici?

Jak se píše v Štúrově básni ›Óda na Zobor‹ (psáno česky – spisovná slovenština tehdy ještě neexistovala):

»Často nám obzor zamezí mračen tma,

vázne dech; noční přirazí tu půlka.

Toulavá mračna, proboříc pablesky,

dech v prsa vrací.«

A nevystihuje to závěr šansonu ›Já kvůli tobě stvořil svět‹?:

»Bohem se stát je krásnej post.

Vsadil jsem záhy na věčnost.

Nad pyšnou tváří v zrcadle

vždy stálo šťastné slunce tvé.

Má pýcho, kdo mi hlavu splet´?

Je věčné slůvko ›naposled‹

a platí stejně pro bohy

jak pro nás pár ubohých.

Je směšné v pasti být a past

chtít klást.

Když tedy svět byl pod střechou

a já tě nazval Evou svou,

tys řekla: Bože můj

ať mám teď kliku, při mě stůj!

Přítel Adam mi včera psal,

že rád by si mě  s bytem vzal.

Náš příběh všední konec má,

je k pousmání.

K smíchu jsem já...«

Průběžné prodlužování a zkracování dne je něco, o čem můžu pouze snít. Nebo můžu tak trochu závidět starším lidem, že to mohli prožít. Cítím, že to chci prožít, a vím, že to neprožiju. Nemám vzpomínky, a tak nezbývá už nic.

Tahle Štúrova věta by mohla posloužit jako vzkaz českým i evropským politikům:

"Nie je šťastie nad druhými sa vypínať a druhých utláčať, ale šťastie s druhými žiť, rovne vzdelanými, rovne šťastnými, rovne spokojnými."