Nepřizpůsobiví politici, novináři a taky někteří blogeři

Statisíce lidí se spontánně shromažďují ve velkých městech po celém světě. Hovoří o bankách, velkých korporacích, o pocitu frustrace. Politici nereagují. Příliš je nazajímají, protože ti lidé nemají konkrétní, pokud možno lehce splnitelné, požadavky. Novináři jim nerozumí, protože jejich chování jim nezapadá do mediálního obrazu, který se snaží po desetiletí vytvářet. I dokonce naši čerstvě vylíhlí pravicoví blogeři je považují za levičáckou komunistickou lůzu.  

Ono to ale tak jednoduché není. Jsou to na prvním místě světoví politici, kteří poslali tyto lidi do ulic. Trvale se v nich usadil pocit elementární nespravedlnosti. Ve chvíli, kdy celý svět zasáhla krize, se vlády většiny zemí - a ta Obamova nejvíce - rozhodly zachraňovat postižené. Problém je v tom, že jenom některé. Miliardy dolarů či eur nejprve nasypaly do bank, jejichž nezodpovědná politika ke krizi výrazně přispěla. Lidé získali dojem, že velkým hráčům se nic nestane, že mohou klidně riskovat a své ochránce si vždycky najdou. Oproti tomu jejich hypotéční úvěry a pracovní místa vláda sanovat nebude a je samotné nechá  padnout na dno.

Mají pravdu. Jejich důvěra v systém, v němž žijí, v postmoderní demokracii, je silně narušena. Světoví politici s lehkostí vyhodili do koše nepsaný nadzákon, že v systému musí mít všichni stejné šance. Že demokracie musí fungovat na rovnosti příležitostí a také na rovnosti odpovědnosti za vlastní skutky. Ta zmizela, vystřídala ji nerovnost. Vládními dotacemi bankám a dalším finančním ústavům vznikla kasta nedotknutelných. Banky byly zachráńěny, už zase generují svým akcionářům mamutí zisky a jejich managementy si nadělují nezřízené odměny. Pro změnu krachují státy, které jim  peníze poskytly. Lidem však nikdo nepomohl, jejich domy skončily v dražbách, pracovní místa nevznikají. Co sílí je pocit bezvýchodnosti, frustrace.

Současní politici na tato varování ale neslyší. Dál schvalují nalévání dalších miliard do záchrany nezachránitelného (Řecko). Dál sní o jednotné Evropě, která bude řízena geniálními mozky z bruselské centrály bez zbytečného diskutování s neznalými občany (EU). Dál věří v nerealistické projekty, které popírají ekonomické zákonitosti, a vtahují jednotlivé země do smrtící pasti nezvádnutelného zadlužování (euro). Dál sní o všeobjímající lásce mezi lidmi naprosto odlišných tradic a norem chování (multikulturalismus). V tom všem je podporuje mediokracie, připravená ostrakizovat okamžitě každého, kdo se odváží tyto umělé pseudohodnoty zpochybňovat.

Cosi se ale přece jenom mění. Davy v ulicích, politici, kteří mluví jiným jazykem a také naslouchají, intelektuálové, kteří formulují nálady ulice a dostávají k tomu v médiích stále větší prostor. Ne tak u nás. Vše jede ve vyjetých kolejích. Vláda se vysmívá prezidentovi, když varuje před eurem. Pravice se vysmívá protestujícím, levice zase sní o socialistickém eurostátě. Česká politická korektnost nedovolí opravdu vážnou diskusi o vnitřní bezpečnostní situaci a o vzrůstajících rizicích při soužití s naší největší národnostní menšinou. Paralyzuje se policie, soudci bez odpovědnosti vynáší podivné rozsudky, exekutoři zabavují majetky, které patří občanům, kteří nikdy nedlužili ani korunu.

Média diktují společnosti svá vlastní témata, která jim přinesou sledovanost, čtenost, tedy profit. Vnucují nám pořád stejné tváře a jejich  bezobsažné žvásty. Průzkumy veřejného mínění nás přesvědčují, že stále milujeme stejné politické strany a stejné politiky. Mezi virtuálním světem médií a reálným životem a náladami občanů se stále více rozevírají nůžky. Ale co, možná, že je to všechno dobře. Že nepřizpúsobivé politiky nahradí jiní, že manipulující média ztratí důvěryhodnost a uvolní místo těm, které chtějí společenskou realitu pravdivě popisovat a analyzovat, nikoli utvářet.

Cesta k takové změně je otevřena.