Populární román Stiga Larssona musím mírně parafrázovat. Helenu Vondráčkovou, přestože na svůj věk vypadá fantasticky, nemohu považovat za dívku. Zato vosí hnízdo jako příměr ke konceptu hudební dramaturgie Radiožurnálu je, alespoň myslím, docela příhodný. Ale vlastně nevím, protože hovořit v této souvislosti o konceptu, je poněkud přehnané. Jde spíše o zmatenou směsici skladeb různého stáří a velmi proměnlivé kvality.
Helena Vondráčková si sice za svou stížnost rozhlasové Radě slízla své, ale ze svého pohledu má pravdu. Jestliže hudební dramaturgie Radiožurnálu považuje za stavební kámen stanice třeba velmi průměrnou britskou kapelu Smokie, které před 35-ti lety napsali hitmakeři Chinn a Chapman par songů jako jednomu ze svých marketingových projektů, pak přínos Vondráčkové pro českou populární hudbu je mnohonásobně významnější. Skutečnost, že Smokie slyšíme nekolikrát denně, ale Vondráčkovou nikdy, vypovídá spíše o osobní antipatii než o promyšlené dramaturgii.
Musím se důvodně obávat, a hudební produkce Radiožurnálu mě v tom utvrzuje, že se za dvacet let vysílání nic nezměnilo. Tuto stanici jsem před 18-ti lety řídil a už od počátku polistopadové éry jsem vedl tvrdý boj s mafií, zcela ovládající skládbu vysílání hudby. Její vliv se prosazoval přes takzvané hudební redaktory, tedy spíše placené pouštěče výtvorů jednotlivých chapadel této dobře organizované tlupy vysavačů rozhlasového rozpočtu prostřednictvím autorských a interpretačních tantiém. Jakou techniku používají dnes nevím, ale výsledek je téměř stejně katastrofální jako v dobách vlády Františků Janečků či Michalů Davidů.
Ale ono platí, že ryba páchne od hlavy a oněch rozhlasových podivností je na Radiožurnálu a v Českém rozhlase jako celku celá plejáda. Třeba to, že České rádio nemá už dva roky ředitele, protože poslední volba Radou Českého rozhlasu byla naprostým fiaskem. Radní, jako obvykle nezatížení znalostmi rozhlasové problematiky, rozhodli podle politické objednávky, o níž všichni věděli ještě dříve, než byl konkurs vůbec vyhlášen. Že Český rozhlas díky tomu řídí Slovák, by snad ještě tak nevadilo, i když opačnou situaci si u našich východních bratří lze asi jen těžko představit. Horší je, že v čele veřejnoprávní instituce stojí, prý prozatímně, člověk, který chtěl Radiožurnál (tehdy ještě stanici Československo) v roce 1992 zprivatizovat a jako poslední federální ředitel vytrvale sabotoval přechod na republikové subjekty.
Zajímavé také je, že kompetence mojí tehdejší pozice dnes vykonávají asi čtyři lidé, přestože se rozsah vysílání nezměnil a jeho náplň doznala za 18 let jen kosmetických úprav. Možná by byla na řadě otázka, co tam ti lidé za ty peníze vlastně dělají. Ale zpět k hudbě. Frontman Gypsy.cz se nedávno ve vysílání Radiožurnálu divil, proč všechny rozhlasové stanice u nás ignorují současnou českou tvorbu. Správná otázka zejména pro Český rozhlas. Privátní stanice ať si za své peníze konec konců hrají, co chtějí.
Ale vysílání Radiožurnálu by mělo mít za cíl žít s Českou republikou, reflektovat vše, co se v ní děje. A to nejen mluveným slovem, ale i hudbou. Namísto desítek let starých a tisíckrát ohraných šlágrů bychom měli slyšet současnou scénu a možná bychom se divili, kolik kvalitní hudby u nás vzniká. A kolik další by s takovou podporou a motivací vzniklo. Námitka, že pro takovou tvorbu má rozhlas jiné stanice je čistý alibismus.
Současná hudební podoba Radiožurnálu je trestuhodným plýtváním drahého vysílacího času. Vůle ke změně je však u těch, kteří o podobě vysílání Českého rozhlasu v současnosti rozhodují, nulová. A asi ještě dlouho bude, dokud si veřejnost změny nevynutí. Rozhlas a ti, kdo mají tu čest v něm pracovat, ji ostatně mají sloužit. Nemohu se ubránit dojmu, že tomu tak není. A také, že to nikomu moc nevadí. Mně ano. A co Vám?
