Domodědovo jako připomínka našeho ohrožení

Nejnovější atentát na kraji Moskvy, na zřejmě nejlépe chráněném leteckém uzlu v celém Rusku, nás vrací do tvrdé reality. "Jsme ve válce," řekl po teroristickém útoku na "dvojčata" 11. září 2001 tehdejší americký prezident George W. Bush. A ať už máme vůči jeho politice jakékoli výhrady, tento jeho výrok je prvním mezinárodněpolitickým státnickým prohlášením nového tisíciletí.          

Po studené válce bloků jsme se ocitli v jiném světě. Souboj s terorismem vyžaduje zásadní změny myšlení, zbourání aprioristických představ o tom, co je správně a prospěšné, a co ne. A to nejen na poli vojenské strategie a taktiky, ale i (nebo především) v otázce prevence před možným útokem teroristů na civilní obyvatelstvo. Je známo, že zejména Pentagon studuje nebezpečí terorismu s americkou  důkladností, prokázanou ve většině ozbrojených střetů, které se odehrávaly za účasti vojáků Spojených států.

Mnohem méně aktivity můžeme vysledovat v oblasti preventivní. Jedním kamínkem mozaiky jsou samozřejmě tajné služby, které by měly být schopné mapovat pohyby potenciálně nebezpečných osob. V této aktivitě dosáhly například ve Velké Británii i ve Spojených státech vynikajících úspěchů a podařilo se jim několika teroristickým útokům zabránit. Ale co dál?  Mimořádná bezpečnostní opatření, která vidíme po každém teroristickém útoku, jsou možná nezbytná, ale působí hodně alibisticky. Režim vysoké pohotovosti nemůže trvat věčně, takže se po pár dnech či týdnech vše vrátí do původních kolejí.

Co však udělat lze, je zamyslet se nad některými prioritami, které se zatím, poněkud stereotypně, považují za samozřejmost. Podívejme se, kde teroristé útočí nejčastěji. Jsou to letadla a letiště, metro, vlaky, autobusy a jejich stanice. Prakticky všechny prostředky hromadné dopravy. Jsou to v odborné terminologii měkké cíle. Měkké, rozumějme z hlediska teroristického útoku, snadno dosažitelné a proveditelné. Je totiž nemožné zajistit v prostředcích hromadné dopravy účinnou ochranu.

Je ale třeba slepě pokračovat v tvrdé linii upřednostňování například městské hromadné dopravy na úkor individuální? Nebudeme si dále všímat, jak závažná bezpečnostní rizika z její nekritické podpory plynou? Budeme je dále ignorovat nebo se dokážeme přes tato zakořeněná schémata přenést? To není filipika proti hromadné dopravě, to je apel na odpovědné, aby dali každému šanci, se o vlastní bezpečnost přičinit sami, když už ji veřejná moc zajistit nedokáže. Alespoň v míře možné.