Další ředitelská komedie. tentokrát na vlnách rozhlasu

Český rozhlas má po 18-ti měsících řádně zvoleného ředitele. No, vlastně moc řádně ne. Rozhlasová rada se ani nenamáhala vyhlásit řádné výběrové řízení. Ale ono je to vlastně jedno, výsledek by byl stejný. O řediteli fakticky nerozhodují radní, ale k tomu určení politici dvou největších stran. Problém byl tentokrát v tom, že výběr trval tak dlouho, že hlavní kandidáti zůstali, přestože jejich političtí kmotři už dávno ztratili své postavení. Takže výsledkem je, že Paroubkovec Duhan porazil Topolánkovku Hikelovou, a všem je to tak trochu jedno. Ostatně, všichni zasvěcení znali výsledek volby - jako v těchto případech téměř vždy - dávno dopředu.

Duhan byl přece jen pro Paroubkovi nástupce přijatelnější, než Hikelová pro rozhádanou ODS. Pokud se v tuto chvíli chcete ptát na osobnostní předpoklady kandidátů, jejich vize a představy, na nějakou silnou ideu s níž do volby jdou, tak vězte, že to jsou zcela nepatřičné otázky. O nic takového tady nejde. Jedinou snahou těchto lidí je neznelíbit se politikům a užít si funkcí co nejdéle. To platí pro všech 20 současných rozhlasových podředitelů (pozor, opravdu píšu jenom o České rozhlase), stejně tak pro většinu radních.

Zdání veřejnoprávnosti bylo naplněno, i když veřejnost do volby tentokrát neměla vůbec co mluvit. Nový (či spíše starý) ředitel je zárukou, že Český rozhlas pojede dál ve vyjetých kolejích, které vedou k ještě větší bezvýznamnosti tohoto média, než jakou se vyznačuje dosud. Plácání o stanicích pro věkové skupiny patří do arzenálu rozhlasových koncepcí konce 80-tých let, dnes dávno překonaných. Snížit nesmyslný počet vedoucích pracovníků mohl jako prozatímní ředitel už dávno.

Český rozhlas by měl být v době rozpouštění státní suverenity v evropskounijním rybníce nositelem a propagátorem českých národních zájmů. Je jednou z mála institucí, které mají za úkol pečovat o český jazyk, českou hudbu a kulturu vůbec, a co víc, vytvářet tolik potřebný pocit národní sounáležitosti. Vedle České televize, České filharmonie, Národního divadla a Národního muzea by měl být hýčkaným klenotem, jistotou v nejistém světě. Ale také moderním médiem, plnícím povinnosti uložené mu zákonem. Jedině tak lze zdůvodnit jeho financování onou zvláštní pseudodaní, zvanou koncesionářské poplatky.

Těmito úvahami si však nikdo z odpovědných hlavu neláme. Dnešní politici ODS a ČSSD zatáhli Český rozhlas do svých úporných bojů o vlastní přežití, kterému jsou ochotni podřídit vše. Především oni jsou odpovědni za stav, v němž se Český rozhlas nachází. Každá minuta rozhlasového vysílání stojí velké peníze. Peníze nás, plátců koncesionářského poplatku. Neměli bychom nečinně přihlížet jejich plýtvání vysíláním plytkých řečí a sterilní hudby, stejně jako předraženými rekonstrukcemi rozhlasových budov. Poslední komedie s volbou ředitele nám pouze dává jistotu, že se nápravy hned tak nedočkáme a že na ni nikdo odpovědný nemá zájem. Snad kromě posluchačů, ale ti teď nikoho nezajímají. Až před volbami.