Jak je nebezpečné býti patriot

Zralý muž prošel několika režimy, a proto dobře ví, že užívat některá slova se v dané historické etapě nemusí vyplatit. Dříve to byla například slova zisk, podnikání, nebo demokracie, dnes třeba národ nebo vlastenectví.

Nejde o to, že by šlo o slova zakázaná, ale jaksi se nenosí, obzvlášť ve veřejném prostoru. Proto jsem zvolil slovo patriot a věřím, že projde bez větších problémů.

Covidová doba přináší mnoho žádostí o podporu. V médiích se střídají politici a další významné osobnosti s výzvami k obyvatelstvu všeho druhu.

Jednou z takových výzev jsou často se opakující apely k podpoře české ekonomiky, domácích podnikatelů a výrobků. Jelikož jsem odjakživa patriot a domácí výrobky preferuji stále, rozhodl jsem se, že tuto strategii dovedu k maximální možné efektivitě.

Při nejbližším nákupu jsem tedy výběru zboží věnoval maximální pozornost. Tak nejdříve do drogerie. Ano, beru tradiční českou značku desinfekčního prostředku, podobně u přípravku na mytí nádobí. A ještě něco proti hmyzu a něco na klíšťata. Také staré známé české značky.

U mléčných výrobků jsem bohužel musel udělat výjimku. Moje dcera je z nějakých internetových důvodů přesvědčena, že nejlepší jogurty jsou z Nizozemí, tak beru takové, které to mají přímo v názvu. A ještě sýr parmazánového typu, tady chci prostě originál, jinak to není ono. Tavené sýry už ovšem klasické, českou značku. A hned vedle hořčici.

A teď pivo. No, to je jednoduché, beru pár exemplářů dvou tradičních českých.

Pak něco sladkého, kdyby přišla návštěvy s dětmi. Nějaké keksy, aha, tady – tradiční česká pochoutka. Název má sice odvozen od slovenských hor, ale to si my bývalí Čechoslováci tak nebereme. A trubičky z východních Čech, ty jsem vždycky miloval. Padl jsem na kolena, až mi luplo v kříži. Nikoliv před majestátem českého výrobku, ale proto, že regál s touto pochutinou leží až úplně dole, téměř na zemi. Přidám nějakou čokoládu, tady, tradiční značka s názvem souhvězdí.

Tak to bychom měli. Ještě zajdu do jednoho butiku, tam mám koupit tričko, instrukce mám přesné, snad to nespletu. Má to být Itálie, jmenuje se to nějak jako Paolo Danielli, nebo tak podobně. Aha, tady. A to bude všechno.

U východu jsem zahlédl známé oči, pod nimiž kryla rouška asi známou tvář. Ano, kamarád David.

„Nazdar, jak se vede? V karanténě nebo na svobodě?“

Rozhovor běžel v obvyklých aktuálních tématech. Kdo chodí do práce, kdo má práci z domova, kdo je nemocný a jak intenzivně. Celková bilance byla celkem dobrá, jen dva známí leží v horečkách už přes týden, ale nikdo z dalších není ve špitále. No aspoň tak.

„A cos to nakoupil?“, je zvědavý David.

Vysvětlil jsem s trochou těžko potlačované hrdostí, že každým, třeba malým nákupem, podporuji české firmy. Smál se dlouho a srdečně.

„Neblbni, pánbůh ví, kdo a kde ty věci vlastně vyrábí.“

„To přece nejde, vždyť podle směrnice Evropské unie se výrobce a původ zboží musí na výrobcích uvádět.“, hájil jsem se.

„Stejně tomu nevěřím. Ale to nic, jestli myslíš, že to pomáhá…“.

A s tím jsme se rozešli.

Davidův smích mi ovšem ležel v žaludku. Proto jsem doma rozbalil nákup, připravil si lupu, zapnul počítač a zahájil pátrání po původu mnou nakoupeného českého zboží.

Asi po dvou hodinách usilovné detektivní práce jsem mohl celou věc uzavřít. Nákup, který jsem zaplatil kartou české rakouské banky a přivezl českým německým autem pojištěným u české italské pojišťovny, se kterým jsem tankoval u české polské benzínky, měl následující složení.

Čistotu domácnosti mi zajistí český britský desinfekční prostředek a český britský přípravek na mytí nádobí. Hmyz obecně a klíšťata speciálně zapudí české americké přípravky. Klasickou českou kuchyni spláchnu českým japonským a českým holandským pivečkem.

Dětičky na návštěvě potěším českými americkými tradičními oplatkami s názvem slovenských hor nebo českou švýcarskou čokoládou.

Chleba si namažu českým francouzským taveným sýrem a českou rakouskou hořčicí.

Ryze českými se ukázaly být trubičky. A kupodivu nejen ony. Podrobné pátrání odhalilo, že nizozemské jogurty se vyrábějí v české firmě v západních Čechách, ačkoliv nesou z neznámých důvodů název jedné z nizozemských zemí. A také podle jména ryze italská firma na oblečení je česká. No, to si raději nechám pro sebe, nemusejí ženské všechno vědět. A pro příště si pro hledání českého zboží vezmu nákoleníky.

Opravdové překvapení mi přinesl zaručeně italský sýr parmazánového typu. Na obalu je těmi nejmenšími písmeny uvedeno: „Zrálo a baleno v Itálii. Vyrobeno v Maďarsku.“ Tu máš čerte kropáč! A já blbec si při referendu o vstupu do EU myslel, že tu pak bude trochu pořádek.

Tedy shrnuto a podtrženo – svým nákupem jsem asi podpořil zaměstnanost v naší krásné vlasti, vzhledem k sortimentu nejspíše zejména zahraničních dělníků. Ovšem jen v těch případech, kdy se ty věci vůbec u nás vyrábí. V každém případě jsem přispěl k zisku majitelů českých značek. Není tak divu, že se od nás ročně vyveze 300 až 400 miliard čistého zisku ročně.

Celou akci jsem vyhodnotil jako potenciálně nebezpečnou. Lezení po čtyřech je společensky neúnosné a kolena mě stále bolí. Je také nutné celou iniciativu držet v tajnosti, jinak člověk vypadá jako blbec a jeho společenské uplatnění je ohroženo.

Ale hlavně – fatálně jsem selhal ve snaze o podporu českých podnikatelů. Ani nejvyšší míra ostražitosti mi nebyla nic platná, metoda jejich identifikace mi zůstala utajena. A tak nevím, jak se mám s výzvou k podpoře českých podnikatelů vypořádat.