Jak je nebezpečné reklamovat televizor

Stává se, že lidé přebývají ve svém domě nebo bytě sami. Tyto samotáře lze dělit na několik druhů, na počítačové, televizní, rozhlasové, případně mobilové podle toho, co mají v době samoty doma zapnuto.

Sám náležím do čeledi televizních samotářů. Televizi zapínám hned ráno, abych s ní posnídal a strávil tak dobré ráno ve společnosti řady zajímavých i podivných lidí, vyslechl si zprávy z těch správných zdrojů a byl tak připraven vstoupit do nového dne vybaven ověřenými informacemi, což mi pak umožňuje se celý den patřičně kontrolovat a nedopouštět se nějakých nevhodných komentářů mimo oficiální linii.

A tak mě svítící obrazovka doprovází celý den, pokud jsem doma. Možná je to závislost, ale být v tichém bytě sám mi úplně nevyhovuje.

Jednoho dne jsem se vrátil navečer domů a jako vždy stiskl tlačítko ovladače, abych vzbudil svého elektrického spolubydlícího.

Co to? Obrazovka zůstala tmavá a ticho v bytě se nějak prohloubilo. Sakra, co je? První myšlenka vedla k ovladači. Inu, televizor jsem koupil před rokem, takže by nebylo divu, kdyby došly baterky. Briskně jsem je vyměnil a stiskl tlačítko. A zase nic.

Pokusil jsem se spustit televizor pomocí ovládacích prvků na něm samém, jen jsem si neuvědomil, že tyto nové modely už žádné nemají. Následovaly veškeré možné pokusy o kontrolu antény, ovladače, kabelů a tak dále. Marně. Přístroj nereagoval na nic.

Postupně jsem se těžce smiřoval s myšlenkou, že televizor má poruchu a nezbyde, než vyhledat servis.

Jelikož jsem kupoval zmíněný přístroj vloni, byl ještě v záruce. Vyhledal jsem příslušné dokumenty a s vypětím všech sil dopravil přijímač ze sedmého patra do auta a vydal se do prodejny, kde jsem si jej před rokem pořídil. Usoudil jsem, že nápravu stavu musím hledat tam, kde jsem koupil. Na parkovišti jsem chvíli váhal, zda mám přijímač rovnou dopravit do obchodu, ale nakonec jsem vzal pouze ovladač (co kdyby chyba byla v něm?) a vydal se do prodejny. Naštěstí.

Na konci rozlehlého obchodu se v koutě krčil nápis „Služby pro zákazníky“. Vyčkal jsem, až na mě přijde řada a statečně nastoupil se svým požadavkem nápravy věcí ještě v záruce.

„Tak s tímhle vám nepomůžu. Tady máte telefonní číslo, musíte se objednat do autorizovaného servisu, přijede k vám technik.“

Tak. Odjel jsem zpátky domů a nezbylo mi, než televizor znovu vytáhnout z auta a dopravit domů. Ne že by byl těžký, ale je to docela velká deska, se kterou se nepříliš dobře operuje ve výtahu.

Hned jsem volal na dodané telefonní číslo, ale nikdo to nebral. To se opakovalo asi tři dny. Zkoušel jsem volat v různých časech, až se mi třetí den podařilo dovolat. Příjemný hlas mladé dispečerky mi sdělil, že můj požadavek předá na reklamace a oni se mi ozvou.

Nicméně nikdo se neozýval. Mezitím jsem přešel na režim samotáře z čeledi rozhlasových.

A nedělo se nic. Až třetí den po tomto rozhovoru mi přišel email, kde mi bylo oznámeno, kde se nachází jediný značkový servis mojí televize pro celou Prahu a okolí spolu s podmínkami záručního servisu. Při studiu tohoto dokumentu jsem zpozorněl. Stálo tam totiž, že technik se dostaví do bytu pouze tehdy, je-li úhlopříčka předmětného televizoru větší, než 49 palců. To mě uvedlo poněkud do rozpaků. Jednak jsem netušil, kolik palců má moje televize a už vůbec ne, kolik je v jednotkách v Evropě používaných jeden či více palců.

Nezbylo, než se poradit se strejdou Googlem. Ten mi sdělil, že úhlopříčka mojí televize má pouhých 43 palců, z čehož mi vyplynulo, že ten krám musím zase naložit a odvézt přes celou Prahu někam ke všem čertům, kde jsem v životě nebyl. Nezbylo, než dopravit televizor zase do auta a opět s pomocí strejdy Googla, tedy navigace, odjet na nebezpečnou výpravu kamsi na druhý konec Prahy. Tiše jsem doufal, že mě s tím krámem nepošlou do nějaké další destinace, třeba kamsi do Asie, kde sídlí výrobce.

Před malou provozovnou v jedné boční ulici, ve mně zcela neznámém sídlišti, jsem opět s funěním vytáhl televizor a dopravil dovnitř na pracovní stůl odborníka, včetně ovladače. Specialista zapojil přístroj do zásuvky a zapnul. Obrazovka se rozsvítila a přístroj se jal automaticky ladit všechny dostupné kanály, které se v plné kvalitě daly pustit. Zíral jsem na ten zázrak a nebyl schopen reakce.

„Pane, ten televizor normálně běží, nic mu není. Co vám to dělalo doma?“

„Nic, vůbec nic!“, vypadlo ze mě, když jsem se vzpamatoval.

„Fakt tomu nic není. Podívejte!“

„Já to nechápu, doma jsem vyzkoušel snad všechno!“

„No, vlastně je tu jen jedna možnost, že nešel proud. Tedy do přístroje.“

Ani ve snu mě nenapadlo, že by mohla být chyba v připojení do zásuvky. Ani nebyl důvod, zásuvka je za nábytkem, takže se k ní nedostanu ani vysavačem. Záhada, prostě záhada.

„No…, tak se omlouvám, to by mě nenapadlo, že tam by mohl být problém,…“, koktal jsem a balil televizor zpět do auta.

„Ale to nic, hlavně, že je to v pořádku, tak na shledanou!“

Sbohem, vrčel jsem si pro sebe a připadal si jako největší blbec v Praze a okolí. Popadl jsem televizor a zasouval jej zpět do auta na zadní sedadlo.

„Au!“ zařval jsem zcela nahlas. Hned mi bylo jasné, co se děje. Zvedání neforemných břemen v předklonu je nejlepší způsob, jak vzbudit již dlouho spící vyhřezlou plotýnku a znehybnit se na několik dnů až týdnů. A to se právě stalo.

Domů jsem dojel vcelku bez problémů, ale vystěhovat televizor bylo za daných podmínek zcela mimo mé možnosti. Naštěstí se mi podařilo zmobilizovat kamaráda, který pomohl přístroj dopravit na místo.

Zkontroloval jsem zásuvku a připojení a hle, televizor fungoval, jako by se nechumelilo.

Naopak já jsem se vydal k lékaři a pro medikamenty, kterými jsem se v příštích dnech hodlal opět zprovoznit.

Jak je vidět, mít na zboží záruku a mít možnost ji v případě poruchy uplatnit je k nezaplacení. Když jsem provedl bilanci uplatnění záruky na televizor, došel jsem k tomu, že za – bezesporu cennou – informaci, že televizor je v pořádku, kterou jsem obdržel zcela zdarma, jsem v souvisejících nákladech, jako jsou pohonné hmoty, léky a náplasti, zaplatil bezmála tisíc korun. Inu, informace jsou drahé, to je všeobecně známo.

Anebo šlo spíše o potvrzení starého českého přísloví „Za blbost se platí!“.