Jak je nebezpečné navštěvovat památky

Jak přibývají léta, stále více mě zajímá historie. Člověku je asi vrozena potřeba vědět, kdo jsem a odkud přicházím. Odkud pramení způsob života, který vedeme. A vydávám se na místa, která v sobě historii nesou.

Není proto divu, že jsem se vydal mimo jiné také do města, které je naprostým koncentrátem historie Evropy a mnohých dalších částí světa. Věčné město na sedmi pahorcích, starověký, středověký, renesanční i moderní Řím, odkud pocházejí základy evropské civilizace. Prodloužený víkend s přáteli sliboval mimořádné zážitky. Exkurzi do tisícileté minulosti, z níž jsme vyrostli, neopakovatelnou atmosféru kontrastů starého Říma a moderní doby, ale také skvělé kulinářské zážitky a nápoje mimořádné kvality.

Omámeni atmosférou Svatopetrského náměstí, prohlídkou Vatikánských muzeí, Sixtinské kaple a nádhernými prostorami baziliky svatého Petra opustili jsme poněkud uondáni území státu Vatikán a plni dojmů z mimořádného kulturního zážitku se pomalu vraceli do reality. Její první, byť nehmatatelnou součástí, byly neodolatelné vůně italské kuchyně, ze všech stran útočící na naše smysly. Nezbylo, než se vymanit z duchovního povznesení a vydat se hledat potravu.

Brzy jsme zapadli do jedné příjemné restaurace v boční ulici, jejíž kapacita asi sedmdesáti hostů byla naplněna tak z poloviny a naše společnost se pohodlně vešla na zahrádce k volnému stolu. Spokojenost byla všeobecná. Výborné pokrmy, skvělé víno, příjemná obsluha. Velice příjemný večer měl jen jeden malý háček.

Je všeobecně známo, že pokud do organizmu cosi vkládáme, nezbývá po čase, než také něco odevzdat zpět přírodě. Nevím, zda či jaké existují normy v naší vlasti, pokud jde o počet toalet na jednu restauraci pro sedmdesát hostů, dokonce nevím, zda třeba na toto téma neexistuje nějaká na rozdíl od jiných důležitá evropská směrnice, ale mohu zodpovědně prohlásit, že jeden jediný záchod na 70 lidí je opravdu, ale opravdu málo. Chápu, že tím restauratér elegantně vyřešil nesmírně závažný evropský problém, totiž zda kromě pánských a dámských toalet mají být k dispozici ještě další pro ostatní pohlaví, opomněl ovšem, že zejména pánové po padesátce toto zařízení opravdu, ale opravdu často potřebují.

Tak bylo lze na zahrádce vidět nemálo jinak usedlých a důstojných mužů v nejlepším věku, jak sedí na své židli strnule s rukama v klíně, s vytřeštěným zrakem, jak v potu tváře hypnotizují jediné, jinak zcela nenápadné dveře v rohu místnosti, za nimiž se nacházela jediná toaleta.

Pravda, jakmile se mi podařilo získat pořadí a úspěšně vstoupit do oázy úlevy, měl jsem pocit, že opět nasávám ducha historie věčného města. Architekt se zde asi inspiroval slohem románským, nejspíše z oblasti pevnostního stavitelství. Kóje se totiž směrem dozadu zužovala a byla zaklenuta románským obloukem, což jako celek působilo dojmem, že hledím zblízka do hradební střílny, která má na podlaze umístěnu toaletní mísu, která se tam svojí zadní stranou sotva vešla. Promítl jsem si v duchu proporce některých dam v restauraci a dodnes nechápu, jak se z tohoto zařízení dostaly zpět mezi lidi bez cizí pomoci. Tedy pokud usedly.

Je naprosto zřejmé, že takováto dispozice je pro dámy naprosto diskriminační, a to nejen proto, že zužující se profil navíc mužům usnadňuje zaměření.

Na druhé straně bylo překvapující, že u malého umyvadla tekla teplá voda stále, nedala se totiž zastavit, nebylo čím. Vrtalo mi to hlavou, ale nakonec jsem byl rád, že jsem bez úhony přežil čekací dobu.

Naše expedice nicméně pokračovala zcela úspěšně. Druhý večer po celodenní procházce věčným městem jsme zakotvili ve velmi příjemné restauraci poblíž Termini, tedy hlavního nádraží. Kuchyně byla ještě lepší, mimořádná, a totéž lze říci o vínu k večeři podávanému. Restaurace měla asi 30 míst, takže opět jediná toaleta nebyla v takové permanenci a vykonat potřebu bylo vcelku bezproblémové. To ovšem neznamená, že by se to obešlo bez překvapení.

Architekt se tentokrát pravděpodobně inspiroval starověkým Římem. Půdorys kóje měl tvar lichoběžníku, přičemž jeho pravé rameno svíralo se základnou pravý úhel, čímž vznikl kout, v němž byla umístěna toaletní mísa. Ve starém Římě nebyli lidé tak stydliví a je známo, že na veřejných záchodech seděli svorně vedle sebe. Soudím proto, že architekt původně plánoval umístit vlevo ještě jednu mísu, neboť místa tam bylo pro ni více než dost. Leč nestalo se tak a vlevo byl jen volný prostor. Problémem bylo, že na instalovanou mísu zcela v rohu se prakticky nedalo usednout, od zdi byla vzdálena přesně jeden centimetr.

Po starém římském zvyku nebyla mísa opatřena prkénkem. Staří Římané sedávali na holých kamenech. Aby na toto zařízení neusedla omylem či ve spěchu osoba s širším pozadím, byl do otvoru v zadní části mísy instalován masívní ocelový šroub směřující tak pět centimetrů kolmo vzhůru, kterým se jinak upevňuje prkénko. V levém otvoru šroub instalován nebyl, neboť zde nehrozilo zranění či pohmoždění usedajícího.

Zde k mému údivu netekla do umyvadla ani teplá ani studená voda. Jelikož trubka postrádala kohoutek, usoudil jsem, že to bude na fotobuňku. Mával jsem rukama i nohama na všechny strany, leč marně. Poněkud vyčerpaného mě napadlo podívat se pod umyvadlo a ejhle! Pod ním byly umístěny nějaké pedály. Ukázalo se, že voda teče, pokud sešlápnu modrý nebo červený pedál. Studená nebo teplá.

Vtom mi to došlo. Je to asi dvacet let, kdy vešla v platnost jedna moudrá evropská směrnice o tom, že ve veřejných prostorách, jako jsou restaurace, školy, úřady a podobně, musí být všechny baterie bezdotykové. Aby se předešlo infekcím, což ovšem některé euroskeptické mikroorganizmy nerespektovaly, například covid. Češi – tak jako vždy vše, co je jim nakázáno zvenčí – splnili úkol výtečně. Stálo to tehdy šílené peníze a byl to výborný kšeft pro evropské firmy, včetně italských. Doma v Itálii, jak jsem se přesvědčil, si moc nepomohly. Také jsme se my Češi dostali do určité nevýhody – nevíme si tu a tam rady v některých vyspělých západních zemích v běžných situacích, jako je obsluha vodovodního kohoutku. Jsme zkrátka v této věci napřed.

Inu, ani navštěvovat památky se neobejde bez rizika. Nebezpečné to může být například pro ženy, ale nejen pro ně.