Jak je nebezpečné být paličatý

Ten den vstával pan Vybíravý levou nohou. Dosáhl již zralého věku, což s sebou nese potřebu čas od času navštívit lékaře v rámci preventivní péče. Aby měla návštěva lékaře smysl, je třeba mít k dispozici výsledky vyšetření krve.

Odběr krve čekal na pana Vybíravého právě dnes ráno. Zkažený celý den, mumlal si pod vousy již ráno v koupelně. Bez snídaně, bez kafe, jak se vůbec mám uvést do provozní teploty. Aspoň trochu vody, abych tu cestu přežil.

V metru si však již začal plánovat, jak se po ranním půstu odmění. No, nějak to přežiju, ale pak si dám do nosu, honilo se mu hlavou. Stavím se někde na dobrou polívku, taková gulášovka nebo dršťková s ještě teplou houstičkou, to bude ono. Nebo gulášek, zabíjačkový nebo hovězí, honilo se mu hlavou. Sugesce to byla taková, že při vstupu do čekárny měl pocit, že cítí vůni majoránky a čerstvého pečiva.

Dlouho nečekal. Během půl hodiny odevzdal své tělní tekutiny a vyrazil do ulic, tedy na menší náměstí v centru Prahy, a jal se hledat provozovnu, která by mu poskytla vysněnou polévku nebo gulášek.

Tak co to tu máme… Hele, „Pizzeria“! Panu Vybíravému se na zlomek vteřiny vybavila příjemná restaurace na italském pobřeží, zapadající slunce, voňavá pizza a láhev skvělého bílého vína. Jo, to byla prima dovolená, povzdechl si v duchu. Poryv studeného podzimního větru jej vrátil do reality. No, to tady ne, jdeme dál. „Burger grill pub“, hlásal nápis hned vedle. Karbanátky byly včera k večeři, blesklo mu hlavou. Následující „Choco coffee“ by bylo možno použít až po polévce.

Proboha, co to je? Nad dveřmi se skvěl nápis velkými písmeny: „NGO“. Že by to byl bufet pro nevládní (neziskové?) organizace? To by stálo za návštěvu, zjistit, jaké lahůdky se tu podávají. Ale ne, zblízka bylo vidět, že nad O je nějaká stříška, to bude něco jiného. Co, to vědí možná naši z Asie přišedší spoluobčané, podobně jako „Soul food“ a následující „Loving Hut“. Tady je to trochu srozumitelnější – „Fast food prima chlebíček“. Zajímavý jazykový hybrid.

No konečně – restaurace „Historie“, tady mají dršťkovou… ale otevřeno až od 11 hodin! Ještě tři hodiny to nevydržím, konstatoval v duchu pan Vybíravý. „Bistrotéka“, co to může být? Aha, taky chlebíčky. A co vedle? „Sultan“,“Kebab salat“, tak to fakt nechci.

A hele, „Bageterie boulevard“. Jo, to byla krásná rána v Paříži, zasnil se pan Vybíravý. Výtečná káva a ještě teplý croissant nebo bagetka na vyhřívané zahrádce s výhledem na Eiffelovku, to byla taky moc pěkná dovolená. No, to mi tady nehrozí, je pěkná zima a zahrádka, natož vyhřívaná, nikde.

Jdeme dál. „Freshnook“, „Phuong nam“, „Bistro taste more“, „Pizza kebab“. Zdá se, že se nám jednotlivé regionální kuchyně začínají mísit a spojovat. „La torretta gril pizza pub“. To už je několik hospod v jedné.

„Oh deer bakery“, „Boulangerie“, „Pizza Roma“. Pan Vybíravý se slušně domluvil několika evropskými jazyky, ale nějak mu nebylo jasné, proč má tuto svoji kompetenci prokazovat právě v centru Prahy. A nota bene proto, aby nezahynul hlady.

Došel na roh náměstí, kde se k sobě bratrsky vinou velké provozovny známých nadnárodních řetězců. Dva nabízejí světově známé hovězí karbanátky, a k nim se tulí výrobce smažených obalovaných křidýlek, paliček a dalších útržků kuřete stokrát jinak a pokaždé stejně.

Tak to jdu radši dál, pomyslel si pan Vybíravý, který tuto světovou klasiku opravdu neměl rád. Asi od té doby, kdy za oceánem viděl na vlastní oči, jak takové lahůdky formují těla občanů rodné země této potravy.

Následující restaurace s názvem „Kung-fu“ měla naštěstí ještě zavřeno. Následovala „Masala“, „Green day salads“ a nějaké další „Coffee“. Tedy nic použitelného.

Za rohem lákal nápis „Pizza Einstein pasta“. Zajímavé. Nevím o tom, že by geniální Albert něco z toho objevil nebo se zabýval italskou kuchyní, mumlal si pan Vybíravý. Hele, tady vedle to není o moc jasnější: „Tree sisters“ a hned potom „CZ kebab“. No to jsou mi věci.

Rozhlédl se a zjistil, že je zpět na náměstí, ze kterého vyšel na obhlídku. Kupodivu se stále jmenovalo po jednom ruském vědci, asi sem ještě nepronikly slavonické větry. Uvidíme časem.

Do břicha jej již chytaly křeče. Podíval se na hodinky a zjistil, že takhle marně bloumá už skoro hodinu. Obešel dvě náměstí, nahlédl i do přilehlých ulic a nenašel nic, co by alespoň částečně uspokojilo jeho exotické choutky. Měl pocit, že se mu trochu točí hlava, nejspíš z hladu. Kdyby byl aspoň obyčejný párek s hořčicí! Ale není. Kam oko dohlédne, samé podivnosti ze všech koutů světa, jen ta klasická, možná nepříliš zdravá, ale chuťově neopakovatelná česká jídla nikde.

Najednou si uvědomil, že periferně zahlédl povědomou kombinaci českých národních barev, červené a bílé. Mezi velkorysými výklady se zde krčil malý krámek, který nesl název „Řeznictví“. Zdálo se to nemožné. Ne „Butcher’s“, ne „Fleischerei“, ne „Boucherie“, ale fakt „Řeznictví“. Nevídané.

Opatrně nahlédl dovnitř. Pořád měl pocit nejistoty, nevěděl, zda může nápisu nade dveřmi věřit. Uvnitř si oddechl. Skutečně, normální řeznictví. Jeho naděje, že zde třeba dostane talíř dršťkové nebo guláš, zhynula bohužel záhy. Teplá jídla tu neměli, nevešli by se sem s tím. Koupil si alespoň polévky ve sklenici, raději hned dvě, kdo ví, kdy bude mít zase takovou kliku.

V nejbližší prodejně potravin nakoupil housky a již se těšil, jak si doma polévku ohřeje a konečně si užije svůj ranní sen, i když skoro v poledne.

Paličatost je vlastnost poněkud nebezpečná. Pokud tvrdohlavě trváte na podivnostech, jako třeba chtít dopoledne v Praze české jídlo nejlépe v bufetu, hrozí vám nejen hlad, ale u zralých jedinců třeba i hypoglykemické problémy. Pan Vybíravý byl poněkud zbytečně paličatý.

Na druhou stranu právě paličatost pomohla obyvatelům české kotliny již vícekrát přežít…