(Spo)kojenec

Nedávno internetem proběhly téměř současně dva články, které rozvířily bouřlivou diskuzi. Jeden se týkal kojení předškolních dětí a druhý společného spaní dětí s rodiči. S oběma jevy máme zkušenost a je zajímavé sledovat, jak nás ovlivnilo postupné odvrhování "tabulkových" regulí a rodičovské "vyměknutí".

Mám dva syny a v jejich prvních měsících jsem ke každému nich přistupovala jinak. Dělí je jen dva roky, ale ty způsobily mnoho. První syn měl tu smůlu, že jsem postupovala podle knih a rad psychologů - velice brzy si musel zvyknout na spaní ve vlastní postýlce a uspávání provázely odměřené dávky řevu, které mu měly pomoci nabýt samostatnosti a pochopit, že když se zhasne, je čas spát. Pyšná na to nejsem a zpětně mě to jeho lomcování příčkami postýlky a slzičky v očích mrzí. Dělala jsem ale co jsem v danou chvíli uměla nejlepšího.

Staršího syna jsem odstavila v den jeho prvních narozenin a trvalo několik večerů, než pochopil, že mléko už nebude.

Stěhování a změna prostředí způsobila, že jsme milosrdně synka přijali do manželské postele a už tam zůstal. Když se narodil bráška, dal mi už v nemocnici jasně najevo, že jeho místo je u mě. Už dva roky spíme přitulení a kojí se od začátku v noci kdy se mu zachce a v polospánku obou aktérů. Díky tomu systému můžu říct, že u druhého miminka nevím, co znamená nevyspání a noční vyčerpání. Nemusela jsem dezorientovaná a se zalepenýma očima prošmátrávat cestu k dětské postýlce a pak se modlit, aby ten malý upírek konečně zase usnul. Nemusela jsem s provinilým pocitem potlačovat vztek na toho malého uzurpátora, který ze mě vysává poslední zbytky síly a pak si odmítá říhnout a usnout.

Naopak, porušili jsme všechna bezpenostní doporučení, spali jsme se synkem spolu, noční přebalování jsme neřešili, pokud to nebylo urgentní, a ráno jsme se budili spokojení a přitulení. Prošlo nám to bez zalehnutí a opruzenin. Také bez nervů. Mladší synek neví, co to je v noci plakat.

Kdysi jsem měla na spaní dětí s rodiči a dlouhé kojení vyhraněný názor. Bylo mi jasné, jak se nikdo ze zúčastněných nevyspí a že manželství lidí, mezi kterými spí dvě děti, je odsouzeno k zániku. Také mi připadalo zvláštní, když dítě mateřským mlékem zapíjelo řízek, který spořádalo k obědu. Měla jsem jasno a říkala jsem "ne" všem těm projevům přílišné benevolence rodičů.

Osobní zkušenost mi přinesla tři lekce:

1) až příště budu mít chuť vynášet nějaké kategorické soudy, raději se kousnu do jazyka a počkám, jak čas můj názor opracuje

2) pokud mám možnost být se synky přitulená kůži na kůži, vnímat jejich dech a cítit vůni jejich vlasů, budu to dělat tak dlouho, dokud budou chtít, a každý takový okamžik si plně vychutnám

3) muž a žena, kteří spolu chtějí strávit nějaký čas o samotě, si příležitost vždycky najdou, i když mezi nimi v noci spí dvě děti

Vzhledem k lekci číslo jedna dodávám - pokud věci děláte doma jinak a funguje vám to, tím lépe pro vás. Já jsem vděčná za zážitky, které mi blízkost mých dětí dala. Cítím díky tomu nesmírné obohacení a vděk.