A co je tou vaší zubní pastou?

Posledních několik dní mi zní v hlavě verš z písničky Marka Ebena. Zpívá: „Tuhle mi zas moje žena hnula žlučí, mačkat pastu od konce se nenaučí.“ Ta písnička je velice vtipná, ale mně zní v mysli hlavně proto, že se teď kolem mě těch párů, které se hádají kvůli naprostým hloupostem, sešlo nějak moc.

Zajímalo by mě, jestli každý pár má nějakou svojí „zubní pastu“. Nejsem na to pyšná, ale my jich doma máme několik – většinou se jedná o „prošlé jogurty v ledničce“ a „rozsvícené světlo v koupelně“. Občas se maskuje i do jiných podob, ale tyto dvě už jsou „profláknuté“. Musím ale říct, že je zvládáme lépe a lépe. Možná jednou dospějeme do takového stádia osobní zralosti, kdy budeme láskyplně shlížet na tyto důkazy přítomnosti milované osoby v bytě a v duchu děkovat, že můžeme sdílet společný prostor. Nevím. A pídím se po dvojici, která k tomu dozrála.

Překvapuje mě totiž, kolik lidí si stále myslí, že partnera je třeba vychovat. Že když se ten chudák za dvacet, třicet, padesát či více let nenaučil sklápět prkénko na toaletě, přišla naše chvíle a musíme mu tu základní znalost a dovednost vštípit. Nebo když ta chuděra nevědoucí pořád nechápe, že potraviny z lednice se vyndávají podle metody FIFO (first-in-first-out), je naším posláním jí o tom dát takovou lekci, aby si na to příště vzpomněla pokaždé, když se k lednici jen přiblíží.

Kdysi jsem někde četla o pomyslné „jedové číši“ (psal o tom myslím pan Plzák), která se v manželství plní všemi těmi „vyplivnutými“ jedy. A jednou přeteče. Myslím, že to vystihl dobře. Nevím, co lidi nutí, aby bytost, která k nim vzhlíží s naprostým obdivem a láskou přes brýle zamilovanosti, čas od času důkladně uzemnili pořádnou porcí kritiky. Nevěřím, že existuje konstruktivní kritika. A ve vztahu už vůbec nemá co dělat. Jsem přesvědčená, že pokud myslíme, že víme, jak by partner mohl něco dělat lépe, dá se to podat a zaobalit tak, že je z toho nakonec kompliment. A buďme k sobě upřímní – mnohdy se nejedená o kategorie dobře/špatně, ale po mém/po jeho (jejím).

Myslím si, že než člověk vypustí z pusy nějakou jedovou slinu, měl by si položit otázku: „Chci, aby tady se mnou byl(a) i zítra?“ a pokud si odpoví kladně, měl by se kousnout do jazyka a myslet na něco neutrálního nebo veselého. Nezranit verbálně ani neverbálně.

Nepíšu tento příspěvek proto, abych „máčela čumák“ v prohřešcích těm, kteří dnes ráno partnera pořádně zpražili kvůli zubní pastě. Sami jsme se doma do jedové číše něco naplivali, ale naštěstí se to úspěšně odnaučujeme a vše nasvědčuj tomu, že pohár má do přetékání daleko. Píšu to proto, že se mi třeba podaří v některém vztahu déle udržet tu krásnou, absolutní důvěru v sebe navzájem. To těšení se na společné chvíle bez vytváření obranných skořápek a štítů a vzájemnou interakci bez poskakování mezi minami potenciálních spouštěčů kritiky.

Přeji vám krásný den plný pochvaly a povzbuzení a pro radost přikládám i odkaz na zmíněnou písničku.

http://www.karaoke-lyrics.net/lyrics/eben-marek/jak-to-delaj-kosmonauti-208299