Co mě výcvik koní naučil o výchově dětí a o manželství

Kdo mě zná, ví, že patřím k těm, pro které se stal čas strávený s koňmi posedlostí. Přináší mi mnohé překvapivé lekce a dělím se o ně s každým, kdo je ochoten poslouchat. (Jako každý, kdo má nějakou vášeň.) Kůň mě přivedl k větší opravdovosti a uvolněnosti v konání. Je to přítel, na kterého neplatí masky a obranné slupky.

Dnes bych se na „koňácké“ téma podívala ráda z trochu jiné perspektivy. Předem upozorňuji, že slovo kůň si můžete v duchu nahradit slovy „pes“, „fretka“ nebo „papoušek žako“. Specifikum práce s koněm tkví v tom, že je to zvíře, které nemůžete k ničemu donutit silou. Neposlušného psa na vodítku leckam dovlečete (i kdyby při tom měl nakrásně třeba ležet na zádech, jako náš potrhlý jezevčík Karel, který sebou takto nechával smýkat celkem často, a vypadalo to, že si užívá, že nemusí používat nohy), ale kůň moc dobře ví, že pokud bude chtít, budete za ním vlát jako stužka ve větru. Dokonce si moc dobře uvědomuje, že jezdce na svých zádech může v případě potřeby zalehnout nebo shodit o nejbližší strom. Kůň, kterého opravdu zaženete do kouta a nedáte mu šanci od děsivého podnětu (vás) utéct, bude přesně vědět, kam mířit kopytem, aby se svého problému (vás) zbavil rychle a efektivně.

Poznatky, které si přináším ze společných chvil s koněm D´Artagnanem se překvapivě shodují s tím, co nacházím v bestsellerech z oblasti osobního rozvoje, partnerského soužití a výchovy dětí.

1)      S koněm (čtí: „dítětem“, manželem“) v afektu nemá smysl se přít. Koně jsou instinktivní zvířata naprogramovaná „nejdřív uteč a pak přemýšlej“. Pokud se koni nažene adrenalin do hlavy, funí, tyčí se nad vámi a svaly má napjaté, nemá smysl s ním pokračovat ve výcviku. Můžete na něj jen klidně mluvit a držet se v takové vzdálenosti, aby při prvním úskoku neskončil na vás. Stejně tak děti, které se díky své, ještě nezralé, nervové soustavě zasekly v nějaké nepříjemné emoci. Křičí, dupou, zalykají se. Cítí křivdu nebo lítost. Koně mají štěstí, že ve vzteku či jiném afektu nevydávají pronikavé a nepříjemné zvuky jako děti. Jinak by na ně také možná mnozí cvičitelé řvali „Okamžitě se uklidni!“ protože by se pro změnu přetížila jejich nervová soustava. To by se ale možná vzápětí váleli v prachu jízdárny a nevěděli by, jak se jim to přihodilo.

2)       Dobří cvičitelé odměňují žádoucí chování a ignorují to nežádoucí. Pokud by člověk toto pravidlo dodržoval do důsledků, vystavoval by sebe i své děti nebezpečným situacím. Někdy je třeba nebezpečné chování opravdu rázně utnout. Trest je ale třeba méně často, než by se možná zdálo. Testovala jsem tuto metodu v autě. Velice špatně se mi řídí, když mí dva synové na zadních sedačkách ječí a pošťuchují se. Opravdu se nemohu plně soustředit na řízení. Ale křik na ně mě vyčerpává ještě víc. Zvlášť když dobře vědí, že když mám obě ruce na volantu a hledím dopředu, nemám nad nimi žádnou moc. Někdy bezmocně křičím, vyhrožuji, že hlučné pasažéry vyhodím a ano, křičím hodně a vyhrožuji, že je vyhodím oknem za jízdy. Někdy sama sebe překvapím decibely i razancí. Zkouším to teď „po cvičitelsku“. Číhám. Číhám na moment, kdy je možno chválit. Okamžik ticha a chválím. Láskyplně děkuji. A ono to funguje. Po zbytek cesty je klid. Behaviorální psychologové varují před „desenzitivizací“ na trest. Děti si na křik časem zvyknou a přestanou ho vnímat. Bezradný rodič přitvrdí na metodách a i ty přestanou fungovat. Kůň si také časem zvykne na to, že „ježdění“ znamená, že ho někdo ustavičně kope do boků a bolestivě mu škube udidlem v hubě. Přestane na to reagovat a rezignuje. Naučila jsem se děkovat i manželovi. Měla jsem v tom velké rezervy. Poděkování je odměna. Všichni chceme být oceněni. Naučili jsme se posílat si během dne děkovné sms kdykoliv si uvědomíme, že jsme tomu druhému za něco vděční. Je to levná a účinná metoda, jak dodat manželství šmrnc.

3)      Kůň je zvíře zvyku. Miluje, když je vše stejné a předvídatelné. A co si jednou zafixuje, ho těžko odnaučíte. Koupíte si koníka a postupně zjišťujete, kolik má zlozvyků od minulých majitelů. A u některých se budete muset smířit s tím, že se jich možná nezbaví nikdy – i když jejich četnost bude klesat. Nedá se přehlédnout podobnost s člověkem. Můj muž pochází z rodiny, kde se pečlivě hlídaly výdaje na energie a vodou, světlem a teplem se neplýtvalo. Návyk byl vytvořen, dráhy v mozku hluboko vryty. Pak jsem přišla já se svou rozmařilou touhou po vytopeném hnízdečku. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že manžel nesnižuje teplotu na termostatu, aby mě naštval nebo proto, že mě nemiluje. Brala jsem si to osobně, soptila jsem, mrzla jsem a litovala se. A dnes? Číhám. Číhám na moment, kdy je v obýváku příjemné teplo. A pak? Láskyplně děkuji. A, světe div se, nepotřebuji doma svetr už tak často. Harmonická, láskyplná atmosféra je natolik silným motivátorem, že dokáže příležitostně změnit i zautomatizované a bezmyšlenkovité chování. A že svého muže "cvičím"? Však on mě také a ještě se mi to líbí! Těší mě dělat mu radost a ráda slyším chválu a poděkování. Stejně, jako si již neberu osobně, když má můj kůň tendenci protrhnout ohradník jízdárny (protože s tím zvykem jsem ho již koupila), daří se mi postupně nebrat si osobně mnohé ze zautomatizovaného chování mého chotě.

4) Koně i děti pookřejí, když se jim dostane smysluplného, spolehlivého a spravedlivého vedení. (Hmmm, napsat to je snadné, ale vykonat?) Kdo viděl koně na pastvině, jak se navzájem kousanci a kopanci odkazují do patřičných mezí, může nabýt dojmu, že všichni chtějí být na vrcholku hierarchie a kdo neuspěje, je nešťastný a frustrovaný. Je to zvláštní, ale není tomu tak. Dominantní koník se pokusí stát se vůdcem stáda, ale pokud se mu to nepodaří, oddychne si a řekne si: "Fajn, je tu někdo schopnější, kdo bude řešit problémy za mě. A já mám klid!" A platí to i ve vztahu k člověku. Ucítí-li něj kůň spravedlivou a moudrou dominanci, uklidní se a "najednou" je s ním úplně jiná řeč. Je to jako kouzlo.

Jen s dětmi to není tak jednoduché. Proč to příroda zařídila, že se nám rodí děti v době, kdy ještě většinou máme dost práce a starostí sami se sebou, chybí nám moudrost a zkušenosti, jsme zmítáni emocemi a hledáme odpovědi na stovky otázek? A zrovna v té době jsme většinou jako pod drobnohledem a malá očka neustále sledují, jak řešíme tu či onu situaci. A pamatují si jako ti koně...