Zrcadlo ruské revoluce absentuje už 100 let

Zatímco my se tady plácáme v posuzování dopadu ruské revoluce na osud četných českých popravených odpůrců socialistické revoluce, hrabě Tolstoj už spočívá ve svém posledním útulku 100 let. A pár týdnů navíc. A přitom to byl on, koho guru ruské revoluce Vladimír Uljanov označil za „zrcadlo ruské revoluce“.

Vlastně měl štěstí, že si život odžil ve svém šlechtickém hnízdě v Jasné Poljaně, a ne jako Fjodor Michajlovič Dostojevský v Petrohradě, v bytě podobném jako obýval jeho Raskolnikov ze Zločinu a trestu, se sousedem, který spřádál atentáty na cara Alexandra II. Lev měl „víc času“ na rodinné tragédie, včetně úmrtí rodičů, a pochybná rodinná štěstí, o nichž ostatně napsal řadu svých děl.

Neměl však štěstí jako my, kterým barchátnaja čili sametová revoluce otevřela brány do vytouženého západního světa, (kam ovšem, jak víme, jsme vždy patřili, patříme a patřit budeme), protože jako bohatý Rus mohl cestovat kdy se mu zachtělo, a zejména jeho pobyt na Západě po roce 1855, a na počátku 60.let, v něm vyvolal takový odpor, že se tam už víc nehodlal ukázat, a raději se pustil do organizování vlastní školy pro své mužiky. Sto let po jeho smrti se pokusí reformovat české školství také zavilý příznivec českých  věcí veřejných, i když na poněkud vyšší úrovni. Nicméně výsledek bude podobný hraběcímu.

Lev v důsledku sociální deprivace (byl vychováván v cizí rodině jako sirotek) hledal adrenalinové zážitky a k tomu byl vhodný Jih, s přebytkem podivného muslimského či horského obyvatelstva, na Kavkaze, o který carská vláda usilovala odjakživa, a kam mířili z Petrohradu a odjinud kurýři s výkupným, aby se naši slovanští bratři mohli vyhrabat z jam, kam je horalé spustili a požadovali za ně výkupné od jejich rodin. Viz Kavkazský zajatec, zfilmovaná adaptace hraběcí povídky, vyznamenaná na karlovarském FF v roce 1996, a určitě zajímavý film, žel, ruský, takže ho sotva kdy spatříme v naší televizi.

Pak tu máme hraběte s jeho válkami, nejdřív na Krymu, o Sevastopol, kam dodnes teče proměněná ruská ropa a plyn, kde se docela vážně rozhodlo i o osudu našeho zmrzačeného trpaslíka, a kde hrabě realisticky vnímal let kulky, a uměl si vytvořit spravedlivý pohled na hodnotu, kterou letící kulka (z národů ač jsme různých...) mohla dodat jako nadhodnota jeho šlechtickému životu.

Příšerně miluji jeho Natašu Rostovovou, která jak zjistil Petr Bezuchov, byla tak milá, okouzlující a nezatížená společenskou falší, že dokonce dělala chyby ve francouzském jazyce. Ale mám rád i Bondarčukovu filmovou podobu románu Vojna a mír, i když nic proti nedávno vysílané italské, ostatně, sotva se člověk dožije, aby klasika  sledovalo dnešní publikum po čtyři večery.

Hrabě nebyl zrovna praktický člověk, ostatně, o tom nás prostřednictvím pana předsedajícího Karla Čapka přesvědčil tatíček, guru naší státnosti, když se osobně vydal za stoupencem nenásilné přeměny znásilněného světa, aby konstatoval jen špínu, nemoci a zaostalost jeho nejbližšího okolí. A to v době, kdy si cestu platil ze svého, a nikoli jako dnešní komentátoři, kteří nás ujišťují o podobných zkušenostech, jenže za peníze nás, daňových poplatníků. Holt, i takový je pokrok v provedení západní civilizace.Nakonec, kde jinde než ve Švýcarsku mohli ruští spisovatelé zažít, že debilkovi před pověšením musel nejdříve dát rozhřešení kněz. Aby bylo učiněno zadost naší západní civilizaci.

Hrabě tu s námi není už sto let, ale osobně mi chybí stejně jako Karel Havlíček, který se dožil daleko méně let, a rovněž miloval jako já svět ruských popů, takže bych ctěnému čtenáři blogu doporučil k hraběcí přesnídávce i trochu toho našeho Křestu sv. Vladimíra. Ahoj, čili Ad Honore Jesus.