Život byl, je a bude krásný a zajímavý

V současné záplavě odsudků života za tzv. komunistické totality se zde opakovaně zdůrazňuje, že celá desetiletí jsme žili jakýsi málo hodnotný život.

Při výročí listopadu 89 jsem poslouchal bývalého zástupce ředitele špičkového krajského gymnázia, který si naříkal studentům (mimochodem, opět přivedených na akci v době vyučování) na nesvobodu, ačkoli ve své funkci po desetiletí připravoval budoucí inteligenci, stihl při tom všem postavit si vilku, a to vše jako osobnost č. 2 na gymnáziu po dobu několika desetiletí. Učil přírodní vědy.

Pokud bych chtěl pokračovat v popisu života ve školách, tak určitě mládež netrpěla pod jhem ideologie, už i proto, že většina pedagogů byly ženy, pro něž politická kariéra určitě nebyla žádným ternem. Také zde prezentované pocity, jakoby v minulosti občan putoval mezi frontou na banány, nocoval před Čedokem, aby si koupil zájezd do Jugoslávie a těšil se na Třetí světovou válku, aby konečně byl zbaven otrockého života, tak tedy buď v té době nežil, anebo není schopen samostatného myšlení. Osobně jsem vyučoval na střední škole francouzštinu, a vzhledem k mému bratrovi-emigrantovi a nečlenství ve straně, jsem jistě pociťoval absenci příležitostí k cestám do Francie, i když i za bývalého režimu jsme čas od času měli příležitost ke stážím ve Francii, doslova bezplatným, a to i proto, že náklady platila francouzská strana.

Stejně jako dnes do Chorvatska, mohli jsme jezdit se svými stodvacítkami do Bulharska nebo Rumunska, NDR a Polska, za přijatelné ceny byly zájezdy do celého SSSR, včetně atraktivních středoasijských republik, pro mladé lidi zajišťovala cesty Cestovní kancelář mládeže atd. Je samozřejmé, že v době minimálního obchodování se Západem stát neměl devizy pro běžnou turistiku. Poněkud se zapomíná, že jsme chodili do školy v sobotu, o prázdninách pracovali, neboť jsme si chtěli přivydělat, příležitostí byly spousty.

Je víc než hloupé, jestliže slyším na besedách s mládeží, že jsou jim nabízeny varianty života v minulosti, kdy nebyly mobily a internet, jako protiklad dnešní technické vymoženosti. Chodilo se do prvomájových průvodů, třebaže lid „nenáviděl“ své vesnické a městské náčelníky, a tajně doma poslouchal Svobodou Evropu. Osobně jsem ji také poslouchal, i Hlas Ameriky, ale kromě toho jsme se věnovali sportu, kultuře, učili se jazyky. Během roku jsme prožívali intenzivně všechny svátky, zábavy, ale zejména jsme žili prací, a nestyděli se zpívat Píseň práce.

A musím přiznat, že jsem byl dobře informován o zvěrstvech stalinismu, o absurdních procesech v 50. letech, o životě na Západě, jak jsem ho osobně poznal. A o tom všem bylo možné v jisté míře diskutovat s mými studenty, jenže byly to převážně dívky, které se nezajímaly o obecné otázky svobody a demokracie, protože ve škole měly nad hlavu problémů s učivem, žily svými osobními životy mladých lidí, a připravovaly se na budoucnost. A jestliže si myslíte, že svět za železnou oponou nabízel reálnou možnost harmonizovat vztahy s naší zemí, neměl dost svých problémů (ještě v srpnu 68 jsem viděl v Paříži vypálené školy), tak se krutě mýlíte.

Dnes jsem OSVČ, a dělím se zde se svými pocity o stavu naší společnosti. Za poslední léta jsem procestoval svět od Číny po Brazílii a Kanadu, ostrovy v Indickém oceáně, a Skandinávii, Turecko a dalších třicet zemí. , ale při srovnávání minulosti jak jsem ji zažil v této zemi, zdaleka nejsem schopen oné nenávisti, jak tu někteří demagogicky předvádí. Svět totiž je z velké části hrozně ubohý v možnostech, jaké nabízí svým občanům. Poválečný pokus o lidovou demokracii byl omezen tehdejším světem, studenou válkou, ale zejména oním neodpustitelným sáhnutím na soukromé vlastnictví. To se minulému režimu „nedá“ odpustit.