Proč nejsem antikomunistou

Vladimír Kučera v MfD (21.7., „Antikomunismus přece není úchylka“) považuje komunismus za „maligní nádor“ a tomu odpovídá i jeho rozsáhlá apologie antikomunismu.

Zarámovaná tvrzením, že nejde o obhajobu antikomunismu, ale práva na něj. Jenže, ať vysloví cokoli, nakonec stejně musí konstatovat, že protikomunistický názor je cosi „nepatřičného“. Připouští, že v „naší civilizaci lze být antifašistou, antinacistou, antikapitalistou, antikatolíkem, anticyklistou, veškerým anti-....ne však antikomunistou“. A zcela upřímně mu vadí, že „toto označení je často po lidech házeno jako nadávka“.

Je to snad proto, že se osobně stal profesionálním vykladačem historie z pohledu posledních vítězů? A plebejský český národ přece jen nemiluje opečovatele vládců. Kučerova pozice je samozřejmě legální, umožňuje interpretovat dějinné události jakoby bez ideologické bariéry totalitního státu, může se opírat o obecně uznávané pravdy o věčné touze člověka žít v pravdě, opakovat slova Voltairova na právo člověka vyslovovat svobodně svůj názor. A přesto všechno nakonec opět jen smutně konstatuje, že na antikomunistu se u nás hledí jako na „podivíny, lidi s mravní úchylkou či vadou charakteru“. A co víc, „hledí tak na ně občas i ti, jimž zdejší komunistická čtyřicetiletá praxe uškodila“.

Má to Vladimír Kučera těžké, jestliže nenajde porozumění ani u těch, kteří by mu měli líbat ruce vzhledem ke svému postižení žitím v komunistické realitě. Není však zapotřebí pohlédnout na uplynulá desetiletí bez zbytečných klapek na očích, abychom se lépe vyznali v chaotické době celého dvacátého století? Proč nezabírají a nezabírají srovnávání komunismu s nacismem? Kučera jen smutně konstatuje, že není industrializace jako industrializace. Ta komunistická je vynášena jako důkaz prospěšnosti, ta v Třetí říši nikoli. Komunismus v jeho pojetí splývá s realitou existence SSSR, oním „mazaným krytím velmocenského imperialismu“, kdy „většině komunistických praktiků nešlo o myšlenku“.

Je totiž obtížné až nesmyslné chtít zbavit lidstvo myšlenky na spravedlivé žití v komuně rovnoprávných občanů. Tato iluze tu s námi bude co lidstvo hodlá existovat. Někdy a někde posílena mocí více či méně ovlivňovat chod společnosti, ale zejména zůstávat variantou dosud osvědčené vlády kapitálu. S jejím tržním hospodářstvím, ale i bezohledností, agresivitou, militarismem, válečnictvím, nelidským zacházením s celými národy. S kořistnickým plundrováním Země, s neskrývanou hrou na demokracii. Kdy se stále roztahují pomyslné nůžky bohatství jedněch a bídy druhých. Kdy i církve jsou úspěšné jen když nabízejí ráj až na onom světě. A je-li touha a smysl lidského počínání založena převážně na honbě za ziskem, zůstane tu s námi na věčné časy i myšlenka komunismu.

Kdyby Karel Čapek v roce 1924 měl k dispozici znalosti Vladimíra Kučery! Povědomí o gulazích, ukrajinských hladomorech, stalinských represích, Gottwaldových zločinech, onom bratrství národů vrcholícím zásahem vojsk Varšavské smlouvy v socialistickém Československu. Měl by zapotřebí psát svůj fejeton „Proč nejsem komunistou?“ s takovým zaujetím humanisty? Nebo by jen mávl rukou a věnoval se psaní divadelních her, v nichž by lidstvo varoval před nástupem totality s ještě větší naléhavostí? Kdyby věděl o budoucím holokaustu miliónů mužů, žen a dětí jednoho národa? O možnostech vyhlazovacích válek vedených jadernými zbraněmi?

Čapkův fejeton mají k dispozici všichni majitelé antikomunistické „úchylky“. Je však i součástí naší povinné „výbavy“, možná ještě potřebnější než by se na první pohled mohlo zdát.

( psáno pro Britské listy )