Proč nejsem antikomunistou II

Předem avizuji, že jsem nikdy v komunistické straně nebyl, ba právě naopak, ale o tom zde nechci psát. Nicméně jsem existenci a smysluplnost komunistické hnutí považoval a považuji za logické, už proto, co se ve světě, v Evropě, odehrávalo pod vlajkami parlamentární demokracie na konci 19. století a v první polovině století dvacátého. Opravdoví otroci přežívajícího feudalismu a proletáři často nelidské vlády kapitálu, který bez skrupulí nechal umírat milióny vojáků na světových bojištích, by byli opravdu ovcemi, kdyby se nepostavili na odpor a myšlenky na změnu nezvítězily v jejich hlavách i za cenu ozbrojeného odporu. Co poté následovalo, do jakých absurdních poměrů se revoluce transformovaly, to už je jiná kapitola.

Pokud chcete zavrhnou právo otroka na povstání, tak si pročtěte dějiny lidstva.

Revoluce nezačínají kvůli dlouhým vlasům. V pozadí je vždy vztah k majetku, moci. Nezkrotná touha bohatých demonstrovat svoji nadřazenost je univerzální rozbuškou. Na tuto pravdu by neměly zapomínat současné elity.

Chtít porozumět vývoji ve světě si vyžaduje analýzu stále se prohlubující propasti mezi bohatstvím nemnohých a chudobou celých národů. Vnímat neskutečnou rozhazovačnost a plýtvání omezenými zdroji jednou skupinou lidí, a nemožností žít civilizovaným životech druhou. Hledat kořeny právě rozpoutaných válek a zamýšlet se nad neexistencí bariér, které by zabránily vojenským konfliktům. Zamýšlet se nad obsahem vzdělávání, aby školství neplnilo funkci ideologické služky.

Dnes a denně je hlavní frontou současného mediálního působení potřeba vyříznout „vřed“ z jinak zdravého těla národa, a rozumí se jím ideologické dědictví z bývalého společenského uspořádání. I když uplynulo více než dvacet let od převratu či „sametové“ revoluce, zaplňují obrazovky a novinové stránky materiály, které mají zpochybnit tehdejší druh „socialismu“, jakoby sběr mandelinky bramborové nebo zabíjení Mašínů byly hnacím motorem společenského dění, a jaksi stranou zůstávají daleko významnější projevy společenských změn, které bývalý režim dokázal realizovat. Současné antihumanistické projevy ve společnosti jako je zbavení lidí práce, omezování přístupu k lékařské péči a preferování životního stylu majetných a bohatých, adorace jejich životního stylu v epidemickém působení stále více bulvárních médií, a mnoho dalších projevů současného mocenského managementu zásadně ovlivňují reálný život našich občanů.

Je neskutečně jednoduché hledat a nacházet nedostatky v životě naší společnosti po roce 48, prohloubené studenou válkou. Ale v dalších desetiletích se obraz budovaného socialismu změnil od základů. Mohli bychom říct, že víc než atomové bomby ovlivnily život u nás Beatles. Nebo ekonomové v JZD Slušovice. Nebo proměna komunistické Číny na současného věřitele USA. Ale naši medialisté mají jasné mantinely: Horáková, Stalin, srpen 68. A samozřejmě KSČM. Dokud bude stačit „obrodné“ působení našich respublikánů, čili Věcí veřejných, a nastoupí nová generace politiků TOP 09. Hlavně, aby nezapomněli, v jaké to vlastně žili zemi jejich rodiče.